V tomto článku je představena statistika Evropské unie (EU) týkající se mezinárodní migrace, stavu obyvatelstva, pokud jde o státní příslušníky a cizí státní příslušníky, a údaje týkající se nabývání státního občanství. Migraci ovlivňuje kombinace hospodářských, politických a sociálních faktorů: ať již v zemi původu migranta (faktory vedoucí k odchodu), nebo v cílové zemi (faktory motivující k příchodu). Má se za to, že relativní hospodářská prosperita a politická stabilita EU byla v minulosti pro přistěhovalce velkým lákadlem.
V cílových zemích lze mezinárodní migrace využít jako nástroje k řešení konkrétních nedostatků na trhu práce. Migrace sama o sobě však téměř jistě nezvrátí aktuální trend stárnutí populace, který se projevuje v mnoha oblastech EU.
Hlavní statistické výsledky
Migrační toky
Během roku 2014 se do některého z členských států EU-28 přistěhovalo celkem 3,8 milionu osob a nejméně 2,8 milionu emigrantů z některého z členských států EU odešlo. Tyto souhrnné údaje nezachycují migrační toky do a z EU jako celku, protože zahrnují rovněž migraci mezi jednotlivými členskými státy EU.
Odhaduje se, že z těchto 3,8 milionu přistěhovalců za rok 2014 představovali 1,6 milionu státní příslušníci třetích zemí, 1,3 milionu osoby se státním občanstvím jiného členského státu EU, než byl stát, do nějž se přistěhovali, asi 870 000 bylo lidí, kteří se přestěhovali do členského státu EU, jehož občanství již měli (například vracející se státní příslušníci nebo státní příslušníci narození v zahraničí), a asi 12 400 osob bez státní příslušnosti.
Nejvyšší počet přistěhovalců v roce 2014 vykázalo Německo (884 900), za ním následuje Spojené království (632 000), Francie (339 900), Španělsko (305 500) a Itálie (277 600). Nejvyšší počet emigrantů v roce 2014 zaznamenalo Španělsko (400 400), za ním následuje Německo (324 200), Spojené království (319 100), Francie (294 100) a Polsko (268 300). Celkem 15 členských států EU hlásí za rok 2014 vyšší míru přistěhování než vystěhování, avšak v Bulharsku, Irsku, Řecku, Španělsku, Chorvatsku, na Kypru, v Polsku, Portugalsku, Rumunsku, Slovinsku a třech pobaltských členských státech počet vystěhovaných osob překročil počet přistěhovalců.
V poměru k počtu rezidentského obyvatelstva zaznamenalo v roce 2014 nejvyšší míru přistěhovalectví Lucembursko (40 přistěhovalců na 1 000 osob), po něm následovala Malta (21 přistěhovalců na 1 000 osob) a Irsko (15 přistěhovalců na 1 000 osob) – viz obrázek 1. Nejvyšší míru vystěhování v roce 2014 hlásil Kypr (28 vystěhovalců na 1 000 osob), Lucembursko (20 vystěhovalců na 1 000 osob) a Irsko (18 vystěhovalců na 1 000 osob).
Relativní podíl státních příslušníků daného státu mezi přistěhovalci, jinými slovy přistěhovalců se státním občanstvím členského státu EU, do kterého se přistěhovali, v rámci celkového počtu přistěhovalců byl v roce 2014 nejvyšší v Rumunsku (91 % všech přistěhovalců), Litvě (80 %), Estonsku (65 %), Polsku (57 %), Lotyšsku (57 %), na Slovensku (55 %), v Maďarsku a Portugalsku (v obou zemích 52 %). To byly jediné členské státy EU, které vykázaly, že přistěhovalectví jejich státních příslušníků představovalo více než polovinu celkového počtu přistěhovalců – viz obrázek 2. Naopak Německo, Rakousko a Lucembursko vykázaly poměrně malý podíl, jelikož přistěhovalectví jejich státních příslušníků nepředstavovalo v roce 2014 více než 10,0 % z celkového počtu přistěhovalců.
Informace o státním občanství se často používají ke studiu přistěhovalců, kteří jsou původem cizinci. Nicméně vzhledem k tomu, že státní občanství se může v průběhu života změnit, je užitečné analyzovat rovněž informace podle země narození. Relativní podíl přistěhovalců narozených v dané zemi na celkovém počtu přistěhovalců byl největší v Litvě (72 % všech přistěhovalců), dále pak v Rumunsku (68 %) a Polsku (50 %). Naopak Itálie, Španělsko, Německo, Rakousko a Lucembursko vykázaly poměrně malý podíl přistěhovalců narozených v dané zemi, a sice méně než 10 % všech přistěhovalců v roce 2014.
Počet přistěhovalců do EU-28 ze třetích zemí činil v roce 2014 celkem 1,9 milionu
V roce 2014 se do EU přistěhovalo odhadem 1,9 milionu osob ze třetích zemí. Kromě toho se 1,8 milionu lidí, kteří dříve pobývali v jednom členském státě EU, přemístilo do jiného členského státu.
V rámci analýzy podle předchozího místa pobytu vykázalo největší podíl přistěhovalců z jiných členských států EU Lucembursko (91 % všech přistěhovalců v roce 2014), následovalo Slovensko (80 %) a Rumunsko (75 %); relativně malý podíl hlásilo Bulharsko (19 % všech přistěhovalců) a také Itálie a Švédsko (obě země 29 %) – viz tabulka 3.
Pokud jde o rozčlenění přistěhovalců do členských států EU podle pohlaví, v roce 2014 lehce převažovali muži nad ženami (53 % muži, 47 % ženy). Nejvyšší podíl přistěhovalců – mužů hlásí Lotyšsko (62 %); naopak nejvyšší podíl žen mezi přistěhovalci je hlášen z Kypru (70 %).
Osoby, jež se v roce 2014 přistěhovaly do členských států EU, byly v průměru o mnoho mladší než celková rezidentská populace cílové země. Věkový medián všech obyvatel EU-28 ke dni 1. ledna 2015 činil 42 let. Naproti tomu věkový medián přistěhovalců do EU-28 v roce 2014 byl 28 let.
Migrující populace
Ke dni 1. ledna 2015 žilo v některém z členských států EU 34,3 milionu osob narozených mimo EU-28 a 18,5 milionu osob, které se narodily v jiném členském státě EU, než je stát, ve kterém pobývaly. Pouze v Maďarsku, Irsku, Lucembursku, na Slovensku a na Kypru byl počet osob narozených v jiných členských státech EU vyšší než počet osob narozených mimo státy EU-28.
Dne 1. ledna 2015 činil počet osob žijících v EU-28, které byly státními příslušníky třetích zemí, 19,8 milionu a počet osob žijících v EU-28, které se narodily mimo EU, činil 34,3 milionu
Ke dni 1. ledna 2015 činil počet osob pobývajících v některém z členských států EU, které měly státní občanství některé třetí země, 19,8 milionu, což představuje 3,9 % obyvatel EU-28. Kromě toho žilo ke dni 1. ledna 2015 v členských státech EU 15,3 milionu osob, které měly státní občanství jiného členského státu EU.
Nejvyšší počet cizích státních příslušníků žijících v členských státech EU ke dni 1. ledna 2015 v absolutních číslech byl zjištěn v Německu (7,5 milionu osob), Spojeném království (5,4 milionu), Itálii (5,0 milionu), Španělsku (4,5 milionu) a Francii (4,4 milionu). V těchto pěti členských státech žilo 76 % všech cizích státních příslušníků žijících ve všech členských státech EU. Podíl obyvatel těchto pěti členských států na celkovém počtu obyvatel v EU-28 činil v téže době 63 %.
Členským státem EU s poměrně nejvyšším počtem cizích státních příslušníků žijících na jeho území bylo Lucembursko, kde jejich podíl činil 46 % celkové populace. Velký podíl cizích státních příslušníků (10 % rezidentského obyvatelstva nebo více) byl zjištěn také na Kypru, v Lotyšsku, Estonsku, Rakousku, Irsku a Belgii.
Ve většině členských států EU pocházela většina cizích státních příslušníků ze zemí mimo EU (viz tabulka 5). Opak platí pouze pro Lucembursko, Slovensko, Kypr, Irsko, Belgii, Nizozemsko, Maďarsko, Spojené království, Maltu a Rakousko. V případě Lotyšska a Estonska je podíl občanů třetích zemí obzvláště vysoký vzhledem k vysokému počtu uznaných neobčanů (zejména občanů bývalého Sovětského svazu, kteří jsou trvalými rezidenty těchto zemí, avšak nenabyli žádného jiného státního občanství).
Ve všech členských státech EU s výjimkou Estonska, České republiky a Lotyšska byl počet osob narozených ve třetí zemi vyšší než počet osob se státním občanstvím třetí země.
Tabulka 6 obsahuje přehled pěti hlavních skupin cizích státních příslušníků a státních příslušníků narozených v zahraničí a žijících v jednotlivých členských státech EU a ESVO (pokud jsou pro ně k dispozici podrobné údaje).
Z analýzy věkové struktury obyvatelstva vyplývá, že v celé EU-28 byli cizí státní příslušníci v průměru mladší než domácí. Rozčlenění cizích státních příslušníků podle věku ukazuje, že ve srovnání s místním obyvatelstvem je u nich silněji zastoupena věková skupina relativně mladých dospělých osob v produktivním věku. K 1. lednu 2015 činil věkový medián státních příslušníků EU-28 43 let, zatímco věkový medián cizích státních příslušníků žijících v EU činil 35 let.
Nabytí státního občanství
Počet nabytých státních občanství se v roce 2014 snížil o 9 %
V roce 2014 získalo státní občanství některého členského státu EU 889 100 osob, což odpovídá poklesu ve výši 9 % v porovnání s rokem 2013. K tomuto poklesu došlo po dvou po sobě následujících letech růstu.
V roce 2014 získalo nejvíce osob státní občanství ve Španělsku, a to 205 900 (což je 23 % celkového počtu v EU-28). Na následujících místech v žebříčku, pokud jde o nabývání státního občanství, se nachází Itálie (129 900), Spojené království (125 600), Německo (110 600) a Francie (105 600).
V absolutních číslech došlo k největšímu nárůstu ve srovnání s rokem 2013 v Itálii, kde získalo státní občanství o 29 200 více rezidentů, následuje Francie (8 300) a Nizozemsko (6 800). Naopak k největšímu poklesu v absolutních číslech došlo ve Spojeném království (britské státní občanství získalo o 81 900 lidí méně než v roce 2013), ve Španělsku (19 900), Belgii (16 000), Řecku (8 600) a ve Švédsku (6 700).
Jedním z běžně používaných ukazatelů je „míra naturalizace“, která je zde definována jako poměr mezi celkovým počtem udělených státních občanství a počtem cizích státních příslušníků na začátku téhož roku. Nejvyšší míru naturalizace mělo mezi členskými státy EU v roce 2014 Švédsko (6,3 nabytí státního občanství na 100 cizích státních příslušníků), po němž následují Maďarsko (6,2) a Portugalsko (5,3 nabytí státního občanství na 100 cizích státních příslušníků).
V roce 2014 nabylo státní občanství EU přibližně 784 800 občanů třetích zemí pobývajících v některém členském státě EU, což představuje 10% pokles ve srovnání s rokem 2013. Občané třetích zemí jako takoví představovali 88 % všech osob, které nabyly státní občanství některého členského státu EU v roce 2014. Tito noví občané EU-28 pocházeli zejména z Afriky (29 % celkového počtu nabytých státních občanství), Severní a Jižní Ameriky (21 %), Asie (20 %) a z evropských zemí mimo EU-28 (18 %). Počet občanů členských států EU, kteří nabyli státní občanství jiného členského státu EU, činil 95 700 osob, tj. 11 % celkového počtu. V absolutních číslech patří mezi hlavní skupiny občanů EU-28, kteří nabyli státní občanství jiného členského státu EU, Rumuni, kteří se stali občany Itálie (6 400 osob) nebo Maďarska (6 200 osob), Poláci, kteří se stali občany Německa (6 000 osob) nebo Spojeného království (3 200 osob), Italové, kteří se stali občany Německa (3 200 osob) nebo Belgie (1 200 osob), Portugalci, kteří se stali občany Francie (3 300 osob) nebo Lucemburska (1 200 osob), Bulhaři, kteří se stali občany Německa (1 800 osob) nebo Spojeného království (1 300 osob) a Chorvati, kteří se stali občany Německa (3 900 osob).
V Lucembursku, Maďarsku a na Maltě byla většina nových státních občanství udělena občanům jiného členského státu EU. V případě Lucemburska připadal největší podíl na portugalské občany, za kterými následovali italští, francouzští, belgičtí a němečtí občané, zatímco v Maďarsku byli státními příslušníky EU, kteří získali jeho státní občanství, téměř výlučně Rumuni. Na Maltě zase největší podíl činili britští občané.
Stejně jako v předchozích letech tvořili v roce 2014 největší skupinu nových občanů členských států EU občané Maroka (92 700, tj. 10,4 % všech udělených státních občanství), následovali občané Albánie (41 000, tj. 4,6 %), Turecka (37 500, tj. 4,2 %), Indie (35 300, tj. 4,0 %) a Ekvádoru (34 800, tj. 3,9 %). Ve srovnání s rokem 2013 se počet občanů Maroka, kteří získali státní občanství některého členského státu EU, zvýšil o 5,5 %. Nejvíce marockých žadatelů získalo státní občanství ve Španělsku (38 %), Itálii (31 %) nebo Francii (20 %).
Zdroje a dostupnost údajů
Vystěhování je fenomén, který lze těžko změřit; je těžší spočítat osoby, které zemi opouštějí, než osoby, které do země přijíždějí. Analýza údajů členských států EU týkajících se vystěhování a přistěhování z roku 2014 (zrcadlové statistiky) potvrdila, že tomu tak je v mnoha zemích. Z toho důvodu se tento článek soustředí na údaje o přistěhovalectví.
Eurostat vytváří statistiky týkající se řady témat souvisejících s mezinárodními migračními toky, počtem cizích státních příslušníků v jednotlivých státech a nabytím státního občanství. Údaje se shromažďují každoročně a Eurostatu je poskytují národní statistické úřady členských států EU.
Téměř všechny země, které revidovaly své časové řady týkající se obyvatelstva po sčítání lidu z roku 2011, zaslaly Eurostatu výsledky revidované po sčítání lidu podle věku, pohlaví, státního občanství nebo země narození. V době práce na znění tohoto textu tyto údaje nedodalo již jen Německo, které hodlá revidované údaje poskytnout nejpozději v červnu 2016. Revize údajů z Německa budou mít dopad na míru naturalizace.
Základ pro sběr údajů
Od roku 2008 se sběr údajů o migraci, státním občanství a azylu zakládá na nařízení (ES) č. 862/2007; analýza a složení skupin států EU, ESVO a kandidátských zemí k 1. lednu referenčního roku jsou uvedeny v prováděcím nařízení (EU) č. 351/2010. V tomto nařízení je definován základní soubor statistik týkajících se mezinárodních migračních toků, počtu cizích státních příslušníků v jednotlivých členských státech, nabytí státního občanství, povolení k pobytu, azylu a opatření proti nedovolenému vstupu a pobytu. Ačkoli mohou členské státy EU nadále používat jakékoli vhodné dostupné údaje v souladu s vnitrostátními postupy, statistiky shromažďované podle uvedeného nařízení musí vycházet ze společných definic a konceptů. Většina členských států EU své statistiky zakládá na zdrojích administrativních údajů, jako jsou evidence obyvatelstva, evidence cizích státních příslušníků, evidence povolení k pobytu nebo pracovních povolení, evidence zdravotního pojištění a daňová evidence. Některé země používají k tvorbě statistik migrace zrcadlové statistiky, výběrová šetření nebo metody odhadu. Očekává se, že díky provádění tohoto nařízení se zlepší dostupnost a srovnatelnost statistik migrace a státního občanství.
Údaje o nabytí státního občanství se většinou čerpají ze správních systémů. Očekává se, že díky provádění tohoto nařízení se zlepší dostupnost a srovnatelnost statistik migrace a státního občanství.
Jak je uvedeno v čl. 2 odst. 1 písm. a), b) a c) nařízení (ES) č. 862/2007, jsou vyčísleni přistěhovalci, kteří pobývají (nebo se očekává, že budou pobývat) na území některého členského státu EU po dobu nejméně 12 měsíců, stejně jako vystěhovalci, kteří pobývají v zahraničí déle než 12 měsíců. Proto se údaje shromážděné Eurostatem týkají migrace po dobu 12 měsíců nebo déle: mezi migranty tedy patří lidé, kteří se přesunuli na dobu jednoho roku nebo déle, jakož i osoby, které se přesunuly trvale.
Zaměříme-li se na definici věku u migračních toků, je třeba mít na paměti, že údaje z roku 2014 zachycují dosažený věk respondentů nebo věk na konci referenčního roku, a to ve všech členských státech s výjimkou Irska, Řecka, Rakouska, Rumunska, Slovinska a Spojeného království (v těchto zemích údaje o stáří uvádějí dosažený věk respondenta nebo věk dosažený v den posledních narozenin).
Údaje o nabývání státního občanství shromažďuje Eurostat podle ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. d) nařízení (ES) č. 862/2007, které zní: „Členské státy předkládají Komisi (Eurostatu) statistiky o počtech (…) osob, které mají své místo obvyklého pobytu na území členského státu a v období referenčního roku získaly státní občanství tohoto členského státu (…), a to v členění podle (…) dřívějšího státního občanství dotčených osob a podle toho, zda osoby byly dříve bez státní příslušnosti.“
Zaměříme-li se na definici věku u nabytí státního občanství, je třeba mít na paměti, že údaje z roku 2014 zachycují dosažený věk respondentů nebo věk na konci referenčního roku, a to ve všech členských státech s výjimkou Německa, Řecka, Rakouska, Polska, Rumunska, Slovinska a Spojeného království (v těchto zemích údaje o stáří uvádějí dosažený věk respondenta nebo věk dosažený v den posledních narozenin).
Ukazatel „míra naturalizace“ by se měl používat obezřetně, neboť čitatel zahrnuje všechny způsoby nabytí státního občanství, a nikoli pouze naturalizace způsobilých pobývajících cizinců, a jmenovatel zahrnuje všechny cizince, a nikoli jen ty cizince, kteří jsou způsobilí pro naturalizaci.
Kontext
Občané členských států EU mají svobodu cestování a volného pohybu v rámci vnitřních hranic EU. Migrační politiky EU ve vztahu k občanům třetích zemí se čím dál více zabývají tím, jak přitáhnout přistěhovalce s konkrétním profilem. Často je tomu tak ve snaze zaplnit na trhu práce nedostatek určitých kvalifikací. Výběr může být proveden na základě jazykových schopností, pracovních zkušeností, vzdělání a věku. Zaměstnavatelé si mohou pracovníky vybírat rovněž tak, aby měli migranti při příjezdu do země určení již zaměstnání.
Kromě podpory náboru pracovních sil se politika přistěhovalectví často zaměřuje na dvě oblasti: předcházení nedovolenému přistěhovalectví a nezákonnému zaměstnávání migrantů, kteří nemají pracovní povolení, a podporu integrace přistěhovalců do společnosti. EU zajistila značné finanční prostředky na boj proti převaděčství a obchodování s lidmi.
Mezi nejdůležitější právní předpisy, které EU přijala v oblasti přistěhovalectví, patří:
V rámci Evropské komise je za záležitosti týkající se evropské migrační politiky odpovědné Generální ředitelství pro migraci a vnitřní věci. V roce 2005 Evropská komise opět zahájila prostřednictvím Zelené knihy o přístupu EU k řízení ekonomické migrace (KOM(2004) 811 v konečném znění) debatu o potřebě společných pravidel pro přijímání ekonomických migrantů. Výsledkem bylo na konci roku 2005 přijetí Plánu politiky v oblasti legální migrace (KOM(2005) 669 v konečném znění). V červenci 2006 přijala Evropská komise sdělení o prioritách boje proti nelegálnímu přistěhovalectví státních příslušníků třetích zemí (KOM(2006) 402 v konečném znění), které se snaží zajistit rovnováhu mezi bezpečností a základními právy jednotlivců během všech fází procesu ilegálního přistěhovalectví. V září 2007 Evropská komise představila Třetí výroční zprávu o migraci a integraci (KOM(2007) 512 v konečném znění). Sdělení, které Evropská komise přijala v říjnu 2008, kladlo důraz na význam posílení globálního přístupu k migraci: větší koordinaci a soudržnost s využitím synergií (KOM(2008) 611 v konečném znění), jakožto aspekt zahraniční a rozvojové politiky. Stockholmský program, který schválily hlavy států a vlád EU v prosinci 2009, stanovil na období 2010 až 2014 rámec a soubor zásad aktuálního rozvoje evropských politik v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí; ústředním bodem tohoto programu jsou otázky migrace. Evropská komise schválila ve snaze provést změny, na nichž se zástupci států dohodli, v roce 2010 Akční plán provádění Stockholmského programu – Poskytování prostoru svobody, bezpečnosti a práva evropským občanům (KOM(2010) 171 v konečném znění).
V květnu 2013 zveřejnila Evropská komise „Zprávu o občanství EU pro rok 2013“ (COM(2013) 269 final). Tato zpráva konstatovala, že občanství EU přináší nová práva a příležitosti. Právem, které si občané nejvíce spojují s občanstvím EU, je právo volně se pohybovat a pobývat v EU. Vzhledem k moderním technologiím a jednodušším možnostem cestování volný pohyb Evropanům umožňuje rozšířit své obzory za hranice své země, na kratší či delší dobu svou zemi opustit, přijít do určité země EU a stěhovat se mezi zeměmi EU a vlastní zemí za účelem práce, studia nebo odborné přípravy, cestovat obchodně či za odpočinkem nebo nakupovat v zahraničí. Volný pohyb rozšiřuje sociální a kulturní vztahy v EU a vytváří mezi Evropany užší vazby. Mimoto přináší vzájemné hospodářské výhody pro podniky a občany, a to i pro ty, kteří zůstávají doma, jelikož se soustavně odstraňují vnitřní překážky.
Evropská komise představila dne 13. května 2015 Evropský program pro migraci (COM(2015) 240 final), který uvádí bezprostřední opatření, která mají být přijata v reakci na krizovou situaci ve Středomoří, jakož i opatření, která mají být přijata v nadcházejících letech za účelem lepšího řízení migrace ve všech jejích aspektech.
Výroční zpráva o přistěhovalectví a azylu (v angličtině) (2014) Evropské migrační sítě (v angličtině) byla zveřejněna dne 10. června 2015. Tato zpráva přináší přehled nejdůležitějšího právního a politického vývoje probíhajícího v EU jako celku i v jednotlivých zemích. Jedná se o komplexní dokument, který se zabývá všemi aspekty migrační a azylové politiky Generálního ředitelství pro migraci a vnitřní věci (v angličtině) a agentur EU.
WASHINGTON
Dnes je to přesně 77 let od startu tzv. Zimní války mezi Finskem a tehdejším Sovětským svazem, která začala brutálním a neohlášeným útokem finských hranic na sovětské vojáky, načež Rudá armáda odpověděla vybombardováním Helsinek.
Mezi změtí nesmyslné Bruselské byrokracie se tentokrát objevil návrh na zakázání názvu “rybí prsty”, jelikož ryby žádné prsty nemají. Podle Evropské komise pro buzeraci potravinářského průmyslu se tedy jedná o klamání zákazníků, kteří si pak mohou myslet, že kupují skutečné rybí prsty.