Nalezeno v diskusi na Facebooku:
Luděk Niedermayer, Top09,
Česká proporcionalita….
V pondělí jsme se na Ekonomickém výboru bavili o zavedení informační povinnosti pro velké, nadnárodní firmy. Důvodem je jejich “čarování s daněmi”. Proto se země G20 rozhodly pověřit OECD vznikem standardů, jejichž součástí je tato povinnost pro velké nadnárodní firmy (nad 750 mil. euro).
Když levice požadovala, aby byl limit radikálně snížen, předkladatelé vysvětlili, že to není “proporcionální”: znásobil by se tím počet reportujících firem (=náklad), přičemž očekávaný efekt by se nedostavil (objem sledovaných peněz by vzrostl minimálně).
Proporcionalita je spolu s kompetencí/znalostí zásadní pro dobrý “policy making”:
1. Nejprve je třeba analyzovat problém, pracovat s daty a v případě potřeby je doplnit
2. Poté zjistit, zda stávající data a regulace neumožňují problém řešit bez zatížení občanů a firem
3. V případě, že nikoliv, zvážit možná řešení. Ty testovat na proporcionalitu – tedy poměr očekávaných výnosů proti nákladům
4. Až poté, pokud se podaří najít dobrý mix, regulaci navrhnout, obhájit a zavést
5. Pak sledovat, zda výsledky odpovídají předpokladům, pokud ne, hledat chybu a příště ji neopakovat…
Proč to píšu, je to přece jasné, ne?
Jak shrnul komentář HN, u nás to neplatí:
– data dostupná nebyla, respektive byla “poněkud” nepřesná
– navíc neúmyslně či vědomě byla veřejnost mystifikována o výsledku
– o nějaké proporcionalitě v případě zavádění EET řeč nemůže vůbec být
– z logického postupu si ministerstvo vybralo jen bod 4. Podle toho vypadá výsledek
