Anglie: levicový fanatismus přebírá vládu

vyšlo 11. 12. 2017 zde: http://www.epshark.cz/clanek/260/anglie-levicovy-fanatismus-prebira-vladu

Zprávy z Velké Británie jsou za poslední roky stále děsivější. Od boje za zákaz vlajky s křížem sv. Jiřího až po dnešní nenávistné výlevy vůči každému kdo není „s námi“. Anglie má, jak se zdá, podivnou představu, jak by „kavárna“ měla prezentovat svou ideologii. A také představu, jak by to měli povinně přijímat ostatní.

Elity se postavily proti národu

Poslední článek z deníku Independent je však skutečně hitem. Říká se v něm, že progresivní aktivisté protestují proti tomu, že při evidenci kriminality mladistvých se jaksi často vyskytují černoši, asiaté a etnické minority (Black, Asian and Minority E thnic; BAME). Jinými slovy, při vyšetřování kriminality do sítí občas padnou i děti. Přestože se absolutní číslo této kriminality snižuje, naopak prudce narůstá podíl nebílé a původem neanglické mládeže. Podle aktivistů jde o institucionální rasismus a požadují reformy trestního systému. Nelze se však zbavit dojmu, že nevadí hodně BAME mladistvých ve věznicích. Jako kdyby jim vadilo příliš málo bílých.

Diana Abott, asistentka poslance Lammyho řekla:

„Správa po zprávě hovoří o stejném problému a společnost se ptá, kolik důkazů je potřeba k tomu, aby vláda zavedla reformy. Je načase podniknout skutečné kroky na potlačení institucionálního rasismu v systému trestního soudnictví.“

V Londýně, kde je 40 % populace BAME, 60 procent všech dětských zatčení metropolitní policie se týkalo černošských, muslimských dětí a dětí z etnických menšin. Šlo o 12 000 zatčení z celkového počtu 20 000.

BAME mladiství tvořili v policejní oblasti Bedfordshire 42 % uvěznění, kde je z celkové populace jen 23 % BAME. Ve West Midlands, kde 30 % celkové populace není bílá, policie zaznamenala míru zatýkání BAME mladistvých na úrovni 41 %.

Nepoměr v několika regionech byl obzvláště ostrý. V Dorsetu, který má jen 4 % nebílé populace bylo 14 % BAME mladistvých. V Dyfed Powys, s 2 % nebílé populace, tvořili BAME mladiství 25 % zatčených.

Z počtu uvězněni na území celé země skoro polovina (49 %) mladistvých je z černé nebo jiné etnické menšiny, ve srovnání se 41 % v předchozím roce a 35 % před dvěma lety. V roce 2006 byl podíl mladistvých pachatelů BAME ve vazbě jen 25 %.

Poslanec anglického parlamentu David Lammy vydal v září zprávu — „Lammyho zpráva“. V ní bylo poukázáno na rostoucí nepřiměřenost BAME v systému trestního soudnictví.

Výsledkem hrozivého nárůstu nebílé kriminality mladistvých však podle aktivistů nemá být analýza příčin.

Ve skutečnosti chtějí pronásledovat policisty a soudce za to, že si dovolí někoho z BAME vyšetřovat a nedejbože i odsoudit.

Frances Crook, výkonná ředitelka Howardovy ligy pro reformu trestů, ocenila snížení počtu dětí vstupujících do trestního systému. Podle ní to bylo značným pokrokem. Ale řekla, že „je stále dost práce“.

Pokračovala:

„Výrazný počet BAME mladistvých, kteří se dostali do systému, vyvolává velké obavy. Vzbuzuje vážné otázky týkající se rozhodování v průběhu cesty trestního soudnictví — od rozhodnutí policie o zatčení, rozhodnutí o odvolání a rozsudcích soudů pro mladistvé.“

Paradoxem pak je vyjádření mluvčího vlády, který řekl:

„Diskriminace je stejně nepřijatelná v systému trestního soudnictví, jako je kdekoliv jinde — rasu a etnickou příslušnost nelze použít jako omluvu pro zatčení.“

Nicméně vláda je naopak odhodlána prosadit rasový princip při vyšetřování, když mluvčí dodal:

„Vláda je odhodlána osvětlit nespravedlnost jako nikdy předtím, proto jsme minulý měsíc vydali Audit rasové nerovnosti a budeme čelit otázkám, které vyvolal.“

Zdá se, že jeden Rotherhamský skandál Anglii nestačil, tentokrát chce země přenést princip skandálu na systematickou bázi. Pokud se policisté začnou bát vyšetřovat BAME, pak je jen jeden možný a logický důsledek. Masový nárůst kriminality a teror vůči bílému obyvatelstvu. Rotherham se bude opakovat v každém regionu, po celé zemi. To není apokalyptická vize, ale holý fakt.

Druhým důsledkem bude naopak snaha kriminalizovat bílé, aby se naplnila „ směrná čísla“. Co udělá policejní okrsek s příliš mnoho zatčenými BAME za závažnou trestnou činnost jako jsou loupeže, přepadení, vydírání, zranění a vraždy? Jednoduše sbalí pár bílých mladistvých za výtržnost na ulici, za špatný pohled, nebo jen zato, že jsou bílí. Opět logický důsledek.

A čísla statistiky budou nadále hrát v neprospěch bílých. Aby byla dodržena „směrná čísla“odsouzených, černoch, který se pokusil o vraždu, může klidně dostat podmínku a naopak, bílý mladík, který přešel na červenou, nebo jel příliš rychle na kole, bude sedět rok v base.

Anglie: kdo není s námi, jde proti nám

Jak si představují naši „demokraté“ prosazení těchto drakonických úvah? Dnes už nestačí jen se spoléhat na mlčící většinu. Jak se ukázalo v nespolehlivých volbách v USA, či v referendu o Brexitu, i mlčící většina, „ white trash“ má sílu něco zvrátit

Anglický Guardian zaútočil na superstar popové scény Taylor Swift.

Podle deníku je zpěvačka podezřelá z kladného vztahu k Trumpovi. Prosazuje se přes na sociální sítě, stejně jako množství extremistů včetně amerického prezidenta, zaměřuje se jen na svou kariéru, což je pro Guardian známka sobeckosti. A hlavně nikdy nekritizovala Trumpa.

Podle Guardian je Taylor Swift podezřelá, protože se nepřipojila k nenávistnému chóru mediálního průmyslu, který odsuzuje Donalda Trumpa.

Tento diktát je šílený. Dnes už podle elity nestačí, že nebojujete proti vládě této elity. Dnes je povinné se připojit ke 2 minutám nenávisti podle George Orwella.


Lidé, kteří se starají jen o svůj byznys, jsou úspěšní a nejsou ochotni být manifestačně v čele této nenávisti, jsou podezřelí. Pokud jsou navíc ještě bílí, křesťané, podezřelí již nejsou. Jednoduše svou neochotou „vykoupit bílou vinu“ ukazují, že jsou nepřátelé.

A projevit se jako patriot? Více důkazů už netřeba. Taylor Swift je nepřítel. Není s námi, je proti nám.


Taylor Swift zpívá americkou hymnu. Jako 11letá.

Píše pan Juraj Poláček na slovenském SlobodnýVýber.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz

„Když se ve francouzských školách vyučuje dějepis, muslimské děti mohou odejít na chodbu a neposlouchat.“ Kulturoložka popsala dění v muslimském světě i přímo v Evropě

vyšlo 16.03.2018 zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Kdyz-se-ve-francouzskych-skolach-vyucuje-dejepis-muslimske-deti-mohou-odejit-na-chodbu-a-neposlouchat-Kulturolozka-popsala-deni-v-muslimskem-svete-i-primo-v-Evrope-528320

REPORTÁŽ „Mnoho současných komentátorů říká, že situace, kterou prochází současný muslimský svět, je srovnatelná s třicetiletou válkou v Evropě, kdy mocenské entity zneužily dvou znesvářených křesťanských táborů – katolického a protestanského – a šikovným manipulováním, různými zákulisními hrami způsobily boje trvající třicet let, které zpustošily Evropu. Totéž dle nich dnes zažívá muslimský svět v podobě sunnitsko-šíitské války,“ konstatovala na přednášce v Liberci kulturoložka a hebraistka Terezie Dubinová a zmínila i názor, že tato válka potrvá ještě dlouho a příštích deset let se dá očekávat velký chaos.

„Když se ve francouzských školách vyučuje dějepis, muslimské děti mohou odejít na chodbu a neposlouchat.“ Kulturoložka popsala dění v muslimském světě i přímo v Evropě
Foto: Vít Hassan
Popisek: Přistěhovalecká čtvrť Neukölln v Berlíně
Židé, křesťané, muslimové. Co se děje v dnešním světě? Pod tímto názvem uspořádala ve čtvrtek liberecká krajská knihovna přednášku Terezie Dubovské. Ta na úvod seznámila přítomné s historií tří hlavních náboženství světa. Nejstarší je judaismus. „Dva tisíce let byli v postavení trpěné menšiny a to nepochybně zkrotilo jejich mocenské ambice. Neměli ani armádu, ani policii. Vůdci jejich komunit dávali důraz na vzdělání a diplomatickou komunikaci, protože se museli domluvit s těmi vládami,“ upozornila. Jedním z prvních zákonů, které rabíni formulovali, když odcházeli do vyhnanství, říká, že zákon země, do které přijdeš, nechť je tvým zákonem. „Jinými slovy, ať jste kdekoliv, buďte loajálními občany. Což je pro židy typické. Kde žili, tam byli loajálními občany,“ uvedla. Judaismus odlišuje od islámu i křesťanství skutečnost, že to není misijní náboženství, že tedy nemá ambice přesvědčovat o své pravdě okolní svět. „To, že byli v křehké situaci postavení menšiny, nutilo rabíny, aby měli náboženské právo dostatečně pružné. Měli veliký rozptyl, kde žili. A ty podmínky byly pochopitelně různé. Jiný život byl v islámských zemích, jiný v křesťanských, jiný v koloniích, kam potom odcházeli, do Ameriky. Tam museli své náboženské právo přizpůsobit neustále měnícím se podmínkám. Což zdůrazňuji proto, že je to něco, co například islám neměl a v dnešní době se to projevuje,“ upozornila. Tato pružnost židům velice pomohla v moderní době, měli mechanismus přizpůsobování se změnám doby. „V 19. století to vedlo k tomu, že vznikaly jiné směry judaismu a ty byly různou měrou i reformní. Byly schopné adaptovat práva žen a podobně,“ vysvětlila. Židé si prošli i vlastním osvícenstvím, průkopníkem byl učenec Moše Mendelsson v Německu. „Říkal, buď doma židem, a na ulici Evropanem. Náboženství je tvoje věc a buď loajální. Přeložil i hebrejskou bibli do němčiny a propagoval bohoslužby v národních jazycích. To je něco, čím muslimové neprošli. To se týkalo křesťanské a židovské společnosti, které se snažily tradici přizpůsobit změnám, kterými procházely v předmoderní a moderní době,“ konstatovala.

Nejstarší křesťané jsou dnes nejohroženější

Poté se věnovala křesťanství, jeho vzniku i historii. „Křesťanství se velice brzy začalo rozdělovat na různé proudy. Skupinky, které se odštěpily jako první po prvních koncilech, jsou vlastně ti nejstarší křesťané, kteří jsou dnes nejohroženější. To jsou nestoriáni, koptové v Egyptě, syrská a etiopská církev. Pro nás je to něco jako vzácná archeologická vykopávka, protože je to zakonzervovaný způsob toho nejstaršího křesťanství. A protože žijí v té bouřlivé oblasti, jsou velmi ohroženi muslimskými útoky,“ objasnila. Evropu nejvíce poznamenalo takzvané velké schisma v 11. století, kdy došlo k rozštěpu na západní a východní křesťanství. „Ze západního křesťanství se poté oddělil protestantismus. Něčím podobným, jako byla reformace, muslimská společnost neprošla,“ upozornila. Ve 14. století přicházejí první vzpoury, které protestují proti bohatství a církevní moci, která odporuje duchu Ježíšova učení. „Z těchto protestů vznikají pak reformní hnutí, ať už je to české husitství, Martin Luther, John Wycliffe, který byl předchůdcem husitství. První protestantské církve vznikají v 16. století,“ vyjmenovala.

Důležitá pak byla třicetiletá válka (1618–1648). „Mnoho současných komentátorů říká, že situace, kterou prochází současný muslimský svět, je srovnatelná s třicetiletou válkou v Evropě, kdy mocenské entity, králové, církevní představitelé zneužili dvou znesvářených křesťanských táborů – katolického a protestanského –  šikovným manipulováním, různými zákulisními hrami způsobili boje trvající třicet let, které zpustošily Evropu. Existuje názor, že totéž dnes zažívá muslimský svět v podobě sunnitsko-šíitské války,“ konstatovala. „Důležité je, že další stádia, kterými prošla křesťansko-židovská společnost – racionalismus, osvícenství, renesance – tím hromadně muslimská společnost neprošla,“ uvedla. Velká francouzská revoluce a potom další vytýčily požadavek svobody vyznání a oddělení církve od státu, občanských práv, svobodnou volbu náboženství. „Bereme to dnes jako samozřejmost, ale není to všude tak, jsou země, kde svoboda vyznání a oddělení náboženských struktur od státu není,“ zmínila PhDr. Terezie Dubinová. „Mám tady citát, který oceňuje ten pohyb, který říká, že muslimové potřebují Mendelssona nebo Luthera čili židovského osvícence, nebo křesťanského reformátora,“ sdělila.

Za zakladatele islámu je považován Muhammad. „Měl se setkat s andělem Gabrielem, který ho označil za proroka, jehož úkolem je pronášet boží slovo. Proto se Muhammad rozhodl opustit své rodné město Mekku a vydal se do Medíny. Tento krok udělal v roce 622, pro muslimy je to rok nula jejich lunárního kalendáře,“ vysvětlila. Muhammad neměl mužského potomka, jeho smrtí zjevení Koránu skončilo. „Nástupci potom byli jeho příbuzní, a to byl kámen úrazu mezi hlavními dvěma směry islámu,“ konstatovala. Pak vyjmenovala, co muslimové odsuzují na naší západní společnosti – materialismus, rozpad rodin, sexuální promiskuitu, pornobyznys, vstřícnost k homosexuálům, drogy, odkládání dětí do jeslí a starých lidí do domovů důchodců, větší lásku ke zvířatům než k dětem. „Přičítají to odklonu od náboženství, racionalismu a feminismu. Ale když se vydá mládež na Západ, zjistí, že to není tak hrozné, jak to slyšeli. Celkově k nám mají muslimové – což vím z vlastní zkušenosti ze života na Blízkém východě – ambivalentní vztah. Zároveň nás obdivují i cítí odpor,“ řekla Dubinová. Muslimové přicházeli do Evropy v historii v několika vlnách, jedna z největších byla po druhé světové válce. „Jejich druhá a třetí generace čelí mnoha výzvám. Jednak tomu, že často není úplně integrovaná. Zajímavý je i pohled psychologů. Podle některých z nich druhá generace se často ujímá nevědomých potlačených částí první generace a vyvíjí vlastní strategii odporu. Chtějí tím říci, že pro první generaci bylo hlavním zájmem, aby se měli dobře, měli co jíst, měli práci. A často potlačili své přání, sny a touhy. Taková krizová situace, kdy řeší základní přežití a zajištění. Druhá generace nevědomě přebírá tyto potlačené obsahy a má už jiný pohled a jiné nároky,“ upozornila. „Touto strategií odporu může být i připojení k nějaké radikální skupině. Případně se z nich rekrutují ti mladí lidé, kteří odcházeli do Sýrie bojovat,“ konstatovala.

Papaláši z Arabské ligy se zmůžou jen na to, že nadávají Evropě, že nepřijímá uprchlíky

Sunnité tvoří 75 procent muslimů. „Za pravého následovníka Muhammada považují jeho tchána a následovníka Abú Bakra. Zatímco šíité za něj považují jeho bratrance Alího. Rozdíl by laik nepoznal,“ sdělila. „Někteří politologové, jak už jsem říkala, považují dnešní konflikt za takovou muslimskou třicetiletou válku. Jeden z pracovníků jednoho německého think thanku říká – válka potrvá ještě dlouho, příštích deset let očekávám velký chaos,“ uvedla. Kde se stala chyba? „Islám neprošel reformními procesy typu renesance a osvícenství. Od 11. století vnitřně stagnuje. Teologická strnulost je pro vývoj společnosti velmi nešťastná,“ zmínila. Přísná teologie podle ní ovlivňuje i postavení žen ve společnosti, vztah k sexuálním menšinám, svobodu vyznání i shromažďování. V muslimských společnost je velký přírůstek obyvatel. „Pro každého muslima je první víra v boha a hned potom rodina. Pro muže je věcí prestiže, že má hodně dětí. Samozřejmě, když ženy nejsou emancipované, nemohou rozhodovat o svém osudu, tak plní roli manželek a matek,“ upozornila. „Jeden z našich předních odborníků na to, co se děje v muslimském světě, Karel Černý, říká, že schopnost elit vládnout v tomto světě je obecně nízká. Po arabském jaru se to ještě zhoršilo. Lidé jsou v situaci, kdy je jim jedno, jestli žijí v demokracii nebo ne, hlavně aby sehnali něco k jídlu, fungovala elektřina a byly odvezeny odpadky. A najednou diktatura, proti které se předtím bouřili, pro ně znamená řád, jistotu a alespoň nějaké fungování. Což je důležité pochopit,“ uvedla. Růst demografické křivky přerostl tempo růstu hospodářství. „Ve všech arabských zemích s určitými výjimkami je ekonomika slabá, teď nemluvíme o těch ropných velmocech,“ řekla Dubinová.

Co s tím? „Evropu nepochybně čeká revize přistěhovaleckých zákonů,“ domnívá se. Dle jejího názoru bychom měli rozlišovat islám a radikální islám, takzvaný islamismus. „Islámské právo v drtivé většině nepodporuje to, co islamističtí teroristé provádějí. Někdo mluví i o únosu islámu ze strany islamistů. Většina evropské populace, když se řekne islám, tak si představí radikální islám. A nevidí ty miliony umírněných muslimů. Na druhou stranu je třeba říci, že umírnění muslimové velice často žijí v obrovském strachu a neozvou se. Znám to z palestinské společnosti, která je opravdu sevřená strachem, protože metody islamistů jsou takové, že si tam nikdo netroufne ani pípnout. Což nahrává tomu, že islamisté jsou pak tak vidět a slyšet,“ konstatovala. Upozornila také na neuvěřitelnou praxi ve francouzských školách. „Když se tam vyučuje dějepis, občanská nauka, muslimské děti mají právo odejít na chodbu a neposlouchat, jak se vyučuje o Velké francouzské revoluci, nebo holokaustu. To je naprosto nepřijatelné. Jestli žijí v Evropě a jsou součástí evropské kultury, tak musejí znát evropské dějiny. Musí znát dějiny, v nichž vyrůstají,“ sdělila. Při promítání obrázků se na jednom z nich objevili představitelé Arabské ligy. „Tady máme vrchní papaláše – Arabskou ligu. Ti se zmůžou akorát na to, že vynadají Evropě, že nepřijímá uprchlíky. Přitom ropné arabské země, které by na to měly přijmout Syřany, tak je střílejí na hranicích. To není žádné tajemství,“ posteskla si Terezie Dubinová, která v závěru ještě odpověděla několik dotazů přítomných.

Černá labuť a USA, Evropa a Východ – kam svět šel a kam jde

Když se setkali Trump a Merkelová a pak vidíte některé záběry, Angela byla zděšená… Expert odhaduje další vývoj kolem USA a přidává pojem „černá labuť“

vyšlo 16.03.2018 zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kdyz-se-setkali-Trump-a-Merkelova-a-pak-vidite-nektere-zabery-Angela-byla-zdesena-Expert-odhaduje-dalsi-vyvoj-kolem-USA-a-pridava-pojem-cerna-labut-528321

REPORTÁŽ Je Donald Trump nevypočitatelný a nebezpečný? Význam Evropy slábne a starý kontinent „končí“. Zájem Ameriky se obrací do indicko-pacifické oblasti. To zaznělo na veřejné besedě s PhDr. Pavlem Hlaváčkem z Katedry politologie a mezinárodních vztahů Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Přítomní se seznámili s pojmem „černá labuť“ a při příležitosti ročního působení nového amerického prezidenta byli obeznámeni s tím, proč si Američané obrazně řečeno sypou popel na hlavu a jak daleko jsou jejich elity vzdálené od reality a běžných obyvatel.

Když se setkali Trump a Merkelová a pak vidíte některé záběry, Angela byla zděšená... Expert odhaduje další vývoj kolem USA a přidává pojem „černá labuť“
Foto: White house
Popisek: Donald Trump

„George Friedman napsal knihu Příštích sto let, kde predikuje, co se stane, a na svět se dívá z pohledu geopolitika,“ uvedl na začátku besedy Hlaváček.

Z minulosti do současnosti, a naopak

„Zaujalo mne tam toto. Představte si, že jsme v Americe v roce 1905. Prezidentem je Theodore Roosevelt, prudce se zlepšuje životní úroveň USA, velice intenzivně posilují na světové scéně. Svět používá termín „Belle Époque“, krásná epocha. A představte si, že jsme v roce 1925. Představte si dvě postavy, které k nám přišly, jedna z roku 1905, druhá z roku 1925. Ten z roku 1925 by vám pověděl o tom, jak Spojené státy ztratily více než 100.000 vojáků, proběhla první světová válka, která by v roce 1905 byla pro každého nemyslitelná. Pověděl by vám o tom, jak je Evropa v hospodářské krizi a patrně by kritizoval zapojení USA do I. světové války, protože se v té době objevily první kritické hlasy, že Spojené státy byly do války zataženy nějakými koncerny, které na tom chtěly vydělat. Prostě byste cítili ten obrovský pesimismus, který byste v roce 1905 neviděli.“

„Představte si, že pokročíme o dvacet let, do roku 1945,“ pokračoval Hlaváček. „A zase by vám někdo začal vyprávět příběh, který by byl naprosto, ale naprosto nepochopitelný pro oba předešlé. Řekl by vám, že končíme další světovou válku, ve které zemřelo bezmála čtyřikrát tolik amerických vojáků než v té předešlé. A říkal by vám, že abychom tu válku dotáhli do konce, použili jsme jaderné zbraně, které by první i druhé osobě vůbec nedávaly smysl. Jako že přiletí jedno letadlo, shodí jednu bombu a zmizí celé město. Ale v roce 1945 byste možná cítili určitý optimismus z toho, že válka končí. Přesuňme se o dalších pětadvacet let. Svět je zas úplně, ale od základu jiný. Je rozdělený mezi dvě supervelmoci, bývalá koloniální impéria neexistují a svět má za sebou další zkušenost, kdy téměř vypukla další světová válka, to, co se odehrálo na počátku šedesátých let. Ať už v případě berlínské krize, nebo kubánské raketové krize, kde konfliktu bylo zabráněno doslova na poslední chvíli. Ten Američan by vám mohl jen tak mezi řečí říci – a teď posíláme vojáky do Vietnamu. Kdybyste se potkali s Američanem v roce 1980, tak by vám pověděl, že my, Američané, jsme prohráli ve Vietnamu. Nevěřili byste mu. Nemohli byste mu věřit,“ konstatoval odborník na Spojené státy.

Dojdete do roku 2000 a svět je opět od základu jiný. „Celé to bipolární uspořádání skončilo a Spojené státy se ocitly v tom, co připomíná unipolaritu. Teoretici téměř popírali, že něco jako unipolarita jako reálný koncept může existovat, že Sovětský svaz už neexistuje, úplně se rozpadl. Když se nad tím zamyslíte, tak zjistíte, že vývoj světa běží strašně rychle a během dvaceti let se stane něco totálně zásadního, co úplně mění to, jak svět vypadá. Pak můžeme pokračovat, že přišly teroristické útoky. Že Spojené státy vysílají vojáky do Iráku nebo Afghánistánu. Pamatuji se, jak jsme kdysi s kamarády, když bylo mistrovství světa v kopané na Ukrajině a v Polsku, sledovali záběry nově vybudovaného letiště v Doněcku a tamní kompletně zrekonstruovaný stadión. Kdybych tehdy začal tvrdit, že během několika měsíců se Rusko a Ukrajina dostanou do vzájemného sporu, tak by mne nejspíš poslali do psychiatrické léčebny,“ uvedl doktor Hlaváček.

Černá labuť

Podle vysokoškolského pedagoga žijeme ve světě, kde se totálně mění způsob našeho chápání světa. To, co se zdá neuvěřitelné, tak se skutečně děje. „Nazývá se to ‚černá labuť‘. Evropané totiž vždy byli přesvědčeni, že labutě jsou bílé. Co tady jsme, tak vždy byly bílé. Pak přišli cestovatelé z Austrálie a říkali – tam jsou černé labutě. Co na to odpovíte? Je to nesmysl! Popírá to veškerou vaši zkušenost, vaše znalosti a vůbec předpoklady, s jakými se díváte na labutě. Prostě blbost. Nějaká pověra. Pak přijede druhý cestovatel a tu černou labuť přiveze. Černá labuť je symbol nejen toho, že musíte přijmout názor, že jste se zmýlili, že černé labutě neexistují, ale celkově musíte přehodnotit svůj způsob, jakým poznáváte svět,“ konstatoval Hlaváček.

„Když se podíváte na historii nejen dvacátého století, tak vidíte, že je plné černých labutí. Každých plus minus dvacet let se objevuje nějaký fenomén, který změní svět. Nám jen spadne čelist a říkáme – jak je to možné? Kdybyste v roce 2001 s nástupem prezidenta Bushe řekli, že během několika měsíců Spojené státy přepadnou jacísi teroristé v několika osobních letadlech, tak si budete myslet, že ten člověk je blázen. Anebo alespoň pesimista. Kdybyste v roce 1960 řekli, že Američané budou do deseti let staženi z Vietnamu, že bude 58.000 mrtvých a že budou ze země odcházet jako poražení – úplně stejná reakce. To je ta černá labuť. Vy máte veškeré dostupné informace, které vás mohou vést k tomu, že se něco takového stane. Myslíte si, že v roce 2000 nebo 2001 CIA nevěděla, že existuje al-Káida a že se v USA pohybují její příslušníci?“ uvedl dále za naprostého ticha Hlaváček a pokračoval. „Nebo myslíte si, že v roce 1965, kdy prezident nařídil bombardování severního Vietnamu a pak tam poslal příslušníky námořní pěchoty, samozřejmě s podporou drtivé většiny Američanů a samozřejmě členů vlády a Kongresu – jen dva senátoři hlasovali proti bombardování – všichni přece věděli, jak dopadli Francouzi, když bojovali v Indočíně. Ti, kteří tam na přelomu čtyřicátých a padesátých let bojovali, byli vyzbrojeni americkými zbraněmi, tím nejlepším, co Američané mohli dodat Francouzům, prostě všechny informace, jak to může dopadnout ve Vietnamu, jste v roce 1965 měli. Tak proč tam Američané ty vojáky posílali? To samé Pearl Harbor. Samozřejmě, že se Japonci připravovali, a když se na to dnes díváme, tak zpravodajské informace existovaly, přesto to byla černá labuť. A to se opakuje plus minus každých dvacet let. Přijde nějaká úplná bomba.“

Bezpečnostní strategie (téměř) naruby

Je tedy Donald Trump tou černou labutí? „Má teze je, že ne. Myslím, že dělá věci, které odpovídají černé labuti, ale toto není o Donaldu Trumpovi, ale o cyklu, který probíhal ještě před Trumpem. Záměrně jsem vybral dvě bezpečnostní strategie USA. Záměrně jsem vybral cyklus dvaceti let. Takže národní bezpečnostní strategie Billa Clintona z roku 1997 a pak Národní bezpečnostní strategie Donalda Trumpa z roku 2017. Oba pánové mají cosi společného v tom smyslu, že národní bezpečnostní strategii by měl každý prezident vydávat každý rok, co je v úřadu. Ono se to tak neděje, třeba Barack Obama nebo George Bush za celou tu dobu, co byli v úřadu, tedy osm a osm let, vydali jen dvě bezpečnostní strategie. Bill Clinton ji vydával každý rok, v tom je unikátní. A Donald Trump je unikátní v tom, že ji vydal ještě v době, kdy se stal prezidentem v roce 2017,“ konstatoval Hlaváček.

„Moje pointa je, že když si tyto strategie čtete, tak zaznamenáte zásadní rozdíl mezi tím, s čím přicházel Bill Clinton, George Bush a do jisté míry i Barack Obama, a tím, s čím přichází Donald Trump. Bill Clinton říká, že musíme mít vůli a kapacity, abychom pokračovali ve vytváření globálního leadershipu a zůstávali preferenčním bezpečnostním partnerem pro komunitu států, které sdílejí naše zájmy. Ve zkratce, jsou vitální pro naši bezpečnost a pro svět a svět se v tom důsledku stává bezpečnějším. Bill Clinton uvádí – my musíme vést. Když se podíváte na Donalda Trumpa, tak je to úplně jiné. Ten říká, že Amerika, která je bezpečná, svobodná a prosperující doma, je Amerika se sebedůvěrou a odhodláním vést zahraničí. Je to Amerika, která může udržet mír, pozvednout svobody a udržet trvající výhody pro americký lid. Stavět Ameriku na první místo je povinnost naší vlády a základ pro americké vedení světa.“ Toto jsou podle pedagoga úplně odlišné dokumenty.

V době mezi Billem Clintonem a Donaldem Trumpem se prostě něco zásadního stalo. „Protože to je úplně jiný přístup ke světu. Zatímco jeden prezident říká, že my se musíme aktivně snažit a prosazovat ten leadership a být tím lídrem, abychom zajistili, že svoboda a demokracie budou mít úspěch, tak Donald Trump říká, že náš úspěch je především, když se zaměříme sami na sebe. Protože my si musíme udělat jasno sami nad sebou, musíme zařídit, abychom tady sami prosperovali. Pokud se nám bude dařit tady doma, tak my můžeme být silní i v zahraničí. To je úplně jasný obrat od preferencí. Bill Clinton představuje prezidenta, který prosazoval aktivní, asertivní zahraniční politiku, zdůrazňuje přednosti idejí, které reprezentují Spojené státy americké. Donald Trump se zaměřuje především na situaci doma a světová politika jej tolik nezajímá. Spojené státy budou silné, pokud budou silné doma.“ Oba představují podle Hlaváčka dva zcela odlišné světy.

Jeden článek odborníků na analýzu národních bezpečnostních zpráv kvantitativně vypočítává jednotlivá slova. „Tak jsem se třeba dočetl, že strategie Donalda Trumpa je skutečně výjimečná. Veškeré národní bezpečnostní strategie od roku 1997 až do  roku 2015  používaly termíny jako kooperace přibližně 50krát v každém dokumentu a termín soutěž asi 8krát v průměru. A najednou přijde Donald Trump a ten termín kooperace používá 35krát a soutěživost 22krát. On také daleko více zdůrazňuje soutěživost, konflikt s vnějším světem. Daleko více reflektuje to, že vývoj světa asi už Americe nenahrává, jako si to mysleli jeho předchůdci.“

Věci se mění. Ovšem, bude lépe?

„Zůstávám optimistou, ale věci se mění způsobem, ze kterého nemusíme plakat, ale štěstí nám to asi také nepřinese,“ konstatoval ne zrovna optimisticky Hlaváček. „Bill Clinton tam dával vždy nějaký dovětek, to je unikátní, za jiných prezidentů se tak nedělo. Od chvíle, kdy se Spojené státy staly světovou mocností, a můžeme hovořit buď od roku 1944 nebo dříve, vždy považovaly Evropu za prioritní oblast. Vždy to tak bylo. Donald Trump v podstatě jinými slovy říká – pro nás nejpodstatnější je „Indopacifik“. To nikdy nebylo. Zkrátka toto je důkaz toho, že se mění regionální orientace americké zahraniční politiky.  Přinejmenším od začátku studené války, kdy vznikla Severoatlantická aliance a kdy se začalo hovořit o euroatlantismu. Vždy Spojené státy měly prioritní zájmy v Evropě a na druhém místě bylo Japonsko.“ Už za druhé světové války podle Hlaváčka prezident Roosevelt říkal, že v první řadě musí zajistit, aby Německo nevyhrálo válku v Evropě. „Že když Němci vyhrají válku v Evropě, tak se z nich stane světová velmoc. Když Japonci budou dále válčit v Pacifiku, tak se z nich stane maximálně regionální velmoc. Toto se vědělo už za druhé světové války. A nyní Američané říkají, že je pro ně nejdůležitější indicko-pacifická oblast. Takže Japonsko a Čína, a je zajímavé, že se tam přidalo to „indo“. To je narážka na Indii, jižní Asii.“

Jižní Asie a jihovýchodní Asie jsou nyní pro Spojené státy prioritní. „Nemůžeme se jim divit. Když se podíváte na Čínu, a jak to vypadá s Evropou. Jeden z důvodů, proč dochází k rozmělnění zaměření na Evropu, je měnící se populace. Atlantismus vytvářely stejné politické elity. Západ tvořili Evropané, kteří se vystěhovali do Ameriky a zůstávali na východním pobřeží. Když se podíváte, jak se stěhuje obyvatelstvo a jak se mění struktura obyvatelstva, dochází k tomu, že se obyvatelstvo stěhuje na jih a západ, zatímco populace na východním pobřeží relativně klesá. Navíc do USA přichází obrovská masa Latinoameričanů. A víme, jak to s bílou populací vypadá. V roce 2050 už nebude tvořit ani padesát procent. Toto nutně musí něco udělat. Obyvatelé, kteří se stěhují z východu na jih a na západ, navíc jsou to ti, kteří přicházejí z jihu, mají jiné preference, chtějí řešit jiné problémy. Chtějí řešit problémy, které se týkají především západní hemisféry. A ty priority, které jsou vytvořeny politickými elitami na východním pobřeží, už nejsou tak hlasité.

Evropa končí! Mocnost? Pche…

Něco podobného se dle Hlaváčka děje i s Evropou. „Když se podíváte na demografickou křivku, je těžké býti optimistou. Co jsou dějiny dějinami a lidstvo lidstvem, tak žádná civilizace nikdy a nikde nepřežila, pokud neměla porodnost alespoň statisticky vzato 2,15 dítěte na ženu. Ukažte mi evropskou zemi, která toto delší dobu přesahuje. Když pak desítky let porodnost dosahuje 1,1 až 1,4 dítěte na ženu, tak to nemůže dlouhodobě vydržet. Tady jsou jasné, těžko zpochybnitelné věci. To prostě přijde. Ono to přichází pomalu. To je jako žába, pod kterou se vaří voda. Biolog by řekl, že vyskočí. Ale voda se otepluje pomalu a pomalu, až tam žába zůstane.“

Rozvolňují se vazby na Evropu. „V jistém smyslu je to přirozený proces. Když se díváte na mapu světa a vidíte, kde se koncentruje moc. Kde dochází k nárůstu moci? Evropa to není! Nebudeme si nic namlouvat, že se v Evropě koncentruje nějaká závažná moc a všichni se s obavou dívají na Evropu, co s tou mocí udělá. Ne. Čína roste zásadním způsobem. Nevíme, co to udělá, ale logicky to upoutává pozornost Spojených států, protože krom toho, že jsou atlantickou, tak jsou též pacifickou mocností. Rostou další státy. Indie. Když si sečtete, jak velký počet obyvatel žije v jižní a v jihovýchodní Asii, k jakému růstu HDP a zbrojení tam dochází, prostě je nevyhnutelné, že se USA budou obracet stále více do této oblasti. To neznamená, že se Evropa a Amerika pohádají a že se ocitneme v konfliktu. Ale není to, co to bývalo,“ konstatoval suše Pavel Hlaváček.

„Když se setkal Donald Trump s Angelou Merkelovou a když vidíte některé záběry, i když nikdy neřekli, co přesně proběhlo na té schůzce, tak komentáře byly takové, že Angela Merkelová byla zděšena a nechtěla o tom moc mluvit. V podstatě Donald Trump říkal – budete platit jako mourovatí. Protože tady v Evropě nezůstaneme, musíte zaplatit a my tu zůstaneme. Anebo nazdar. Ona z něj byla zděšena, jak ostře mluví. Nikdo z amerických prezidentů takto nemluvil. Je třeba říct, že výjimečné vztahy, které do této doby byly, již nebudou. Nedávalo by to smysl. Bylo by to divné, kdyby USA zdůrazňovaly, jak je pro ně strašně důležitá Evropa, když její význam v kontextu měnící se rovnováhy moci ve světě oslabuje,“ uzemnil mnohé přítomné Hlaváček.

Američané dostávají „na zadek“

„Ono to není o Donaldu Trumpovi. On je pouze symbolem celkové změny mezinárodních vztahů, které se odehrávají,“ vysvětloval dále pedagog. „Jestliže Bill Clinton a George Bush byli takoví aktivní, kteří chtěli šířit americké hodnoty, kteří chtěli podporovat demokracii ve světě, tak minimálně od Baracka Obamy tady vidíme jasný posun. Ten kritizuje George Bushe za válku v Afghánistánu i v Iráku a v jistém slova smyslu používá velmi podobný slovník – musíme si zamést sami před sebou, nemůžeme všem radit, co mají dělat. Nemůžeme pořád očekávat, že my budeme stále vést a ostatní nás budou následovat. Je to Barack Obama, který stahuje jednotky jak z Afghánistánu, tak z Iráku. A tam to nedopadá dobře. Poté, co se stáhly americké jednotky z Iráku, tak se tam totálně zhroutila situace, nastoupil Islámský stát. A v Afghánistánu je situace, když vládní vojska ztrácejí další a další území, vláda nabízí, že propustí všechny bojovníky Islámského státu a al-Káidy výměnou za to, že se podepíše příměří. Nemohu říci, že by Afghánistán dopadl dobře. To je příznak té proměny, kdy Amerika po skončení studené války chrlila energii a snažila se rozšířit svůj vliv a svoji moc k obrazu svému. Tak volně řečeno dostala ‚na prdel‘ a stahuje se zpátky.“ To předchází Donalda Trumpa. „On není iniciátor. Je jenom produkt toho širšího cyklu.“

„V roce 2004 Američané začínají cítit, že stabilizace Iráku a Afghánistánu nefunguje, jak by měla. Ještě nějaký rok to trvá a když se dostává k moci Barack Obama, tak je trend již nastolený. Stále více Američanů je přesvědčeno, že jsou méně důležití a méně mocní, než byli před deseti lety. Rok 1964, jeden z vrcholů amerického internacionalismu. Vzpomeňte na inaugurační projev Johna Kennedyho. To je tak úžasný projev, rétoricky vzato, který nikdy žádný prezident nemohl zopakovat.“ – „Nechť všechny státy světa vědí, ať již vůči nám mají dobré či špatné úmysly, že zaplatíme jakoukoliv cenu, poneseme jakkoliv břímě, podpoříme všechny naše přátele a postavíme se všem našim nepřátelům, abychom svobodně zajistili budoucnost a úspěch.“ Není to krásné?“ zasnil se poněkud přednášející. „Ale to mohl říci jen Kennedy na začátku šedesátých let. Od té doby to jenom klesá. Samozřejmě Vietnam se na tom velice podepsal. Další vrchol je v roce 2002, kdy vypuká válka proti terorismu a Američané říkají – jsme silní, jdeme do toho, protože tady jsou všude teroristé. V době, kdy přichází Barack Obama, tak už jen roste skepse. My bychom si měli hledět svého, nechte ty ostatní, ať si to udělají podle sebe. Ten trend je úplně jasný. Barack Obama také není iniciátor. Prostě se jen svezl v nějakém cyklu.“

Veřejnost versus politici. Lidé versus establishment

Poté Hlaváček porovnával z dostupných amerických zdrojů celkové veřejné mínění a názory členů rady pro zahraniční politiku. Tedy kontrast, co si myslí lidé, a co říkají nějaké elity nebo odborníci na zahraniční politiku. „Podklady jsou z roku 2013. Najdeme shodu, že Spojené státy by se měly bránit teroristickým útokům. Zásadní rozpor: Veřejné mínění říká, že by se měly chránit pracovní místa amerických dělníků. To je druhá nejvyšší priorita. A co říkají členové rady pro zahraniční politiku? Zásadní propast! Konflikt mezi tím, co si myslí prostí Američné, kteří díky globalizaci nebohatnou, naopak, populace bílých mužů střední třídy začíná trpět problémy, které měly dříve jen menšiny – alkoholismus, drogy, rozvodovost. Američané chtějí chránit pracovní místa, ale představitelé toto neslyší. Shoda je třeba na dovozu energetických surovin. Konflikt se projevuje ale třeba v boji proti drogám. Američané cítí, jak Amerika chudne a stále více lidí je závislých na drogách, ale toto odborníci pro zahraniční politiku nevidí vůbec jako problém.“

Další ekonomická záležitost konfliktu, která se odehrává v USA. „Omezit ilegální imigraci. Politické elity to ale vůbec nereflektují – stále jedou v tom cyklu globalizace, že Amerika bude tím silnější a tím více bude prosperovat, že otevře dveře globalizaci. Ale Američané to vnímají jinak. A to už v roce 2013. Již tehdy statistiky říkají, že Američané cítí, že se děje něco špatně, a to vede ke zvolení Donalda Trumpa.“ Politici nedokážou rozeznat, co trápí obyčejné Američany. „Také je vidět, která ze zemí je hospodářskou a ekonomickou velmocí. Rok 2008 – finanční a hospodářská krize, která Spojené státy výrazně poznamenala. Vidíme jednoznačný nárůst vnímání Číny jako ekonomické velmoci. Těch, kteří říkají, že je to USA, zaznamenáváme pokles a do dnešní doby by byl ještě znatelnější. Japonsko je ztracené, o EU raději nemluvě. Je zajímavé, že Američané se stále vnímají jako vojenská mocnost. V tomto směru i ta Čína pokulhává, Rusko téměř neexistuje. Země EU také nikdo nebere vážně,“ uvedl Hlaváček a řada přítomných z toho byla jistě přinejmenším konsternována.

„V roce 2013 si většina Američanů myslí, že pro svět dělají mnoho, ale naopak představitelé to tak nevidí, tam je to zcela obrácené. Ve srovnání s dobou před deseti lety se Amerika i politicky začíná štěpit nejen v zahraniční politice, ale i vnitřně. Republikáni vidí problémy daleko intenzivněji než demokraté.“

Radujte se. Nebo smutněte. To je realita…

Poté Hlaváček zhodnotil rok úřadu nového amerického prezidenta: „Nemyslím si, že Donald Trump za rok udělal nějaký zásadní přehmat, který by nelegitimizoval moc. Domnívám se, že věrohodně sleduje hlubší cyklus v americké zahraniční politice. Neoznačoval bych to jako návrat do izolace. Začínáme cyklus, kde se mění perioda od aktivní do pasivní politiky. Jsme ve fázi přechodu od extroverze do introverze. Jak to přijmout? Pokud máte pocit, že Američané udělali ve světě víc škody než užitku, tak se v podstatě můžete radovat, protože se nyní Američané opravdu stahují ze světové politiky. Pokud to vnímáte tak, že je potřeba nějaké světové velmoci, která bude zdůrazňovat otázky demokracie a lidských práv a je eventuálně ochotna intervenovat ve jménu těchto hodnot, tak to můžete vnímat jako negativní vývoj. Ať to vnímáte tak nebo onak, všechno jednou přebolí. Tento přechod od aktivní zahraniční politiky k pasivní jsme už jednou zažili. Stalo se to po první světové válce a na přelomu 60. a 70. let. Je to cyklus, který bude trvat nějakých 20 nebo 25 let, takže v polovině třicátých let 21. století budeme zase volat – Ameriko, vrať se zpátky,“ uvedl Hlaváček.

„Daří se mu to?“ zněl jeden z dotazů starších přítomných občanů. „Co se týče zahraniční politiky, kromě jedné věci tam nevidím nic ultrachybného,“ odpověděl Hlaváček. „Nic zásadního, co by snížilo roli USA ve světě. Ta jedna věc, vysoce kontroverzní, je, že se rozhodl přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma a ten uznat jako hlavní město Izraele. V tom vidím, že je styl politiky, rozhodl se, udělá to, nemá rád velké analýzy, velké řeči… V diplomacii se nikdy nedělá nic zadarmo. A když něco děláte zadarmo, tak přestáváte být čitelní. On vyšel izraelské vládě vstříc, ale neřekl, co za to. Vyšel vstříc na úkor Palestinců, a to je chyba, to se nedělá. Z hlediska diplomacie je to nečitelný krok.“

K Severní Koreji dodal: „Kim je na dně, už musí omezovat i výtisky novin, své propagandy, protože nemají ani papír,“ uvedl za smíchu přítomných děvčat Hlaváček. „Tady to tedy Trumpovi může vycházet.“

Masochismus Ameriky, aneb katastrofa, kam se podíváš

Hlas z lidu upozornil: „Hrozí celní válka…“ A Hlaváček reagoval: „To, co se teď děje, to je potenciálně velmi nebezpečné. Z mého pohledu opět dochází k rozmělnění vazeb mezi Evropou a Amerikou. Samotného mne to překvapilo. Neřešilo se to na WTO, zavedl cla a EU si to nenechá líbit. Něco hrozného se vždy stane z nějaké blbosti. To vidím jako potenciálně vývojově nebezpečné. Amerika se dostává do doby, kdy Američané daleko intenzivněji prožívají své chyby a přehmaty. Je to podobné, jak prožívala dobu po vietnamské válce. S nadsázkou – Amerika prožívá masochistickou fázi, sype si popel na hlavu. Říká, že jsme nejen nedokonalí, ale i špatní. Američané byli opití vlastním vítězstvím ve studené válce. A nyní přichází generace, která zjišťuje, že v Iráku byla katastrofa, v Afghánistánu katastrofa, v Sýrii prakticky nejsme, odtamtud nás vystrčili Rusové, v Libyi jsme se přidali k Evropanům, kteří nás k tomu vyprovokovali a výsledkem je katastrofa. Jaký zahraniční úspěch Amerika zaznamenala při šíření svobody a demokracie v posledních deseti letech? Je to jeden neúspěch za druhým. A tak dochází k tomu, že se zamýšlejí, zda jsou tyto hodnoty správné a tak do sebe šijí. Že Trump zrušil projekt TTIP, to je krásná ilustrace toho, že Amerika nebude tak štědrá a že se bude primárně zaměřovat sama na sebe,“ zhodnotil situaci Pavel Hlaváček.

„Co říkáte na démonizování a přeceňování Trumpa?“ zněl hlas ze studentského auditoria. „Spojené státy jsou demokratický režim, to není o jednom muži. Vždy se musí opřít o Kongres, je tam nějaký systém brzd a protivah,“ uklidnil přítomného studenta pedagog, ale pak stejně přitvrdil: „Věci se dějí z toho, o čem víme, ale nepřikládáme tomu takový význam. Když vidím, co se děje Evropě, tak ty cykly probíhají nejen v Americe…“

Nechyběl ani dotaz na Trumpův vztah k Rusku. Podle Hlaváčka je zvláštní: „Po bezpečnostní stránce je velmi tvrdý, hovoří o tom, že Rusko a Čína jsou revizionistické státy a ohrožují americký způsob života. Dodržuje tvrdou linii, ale jeho vyjadřování neodpovídá strategickým dokumentům americké zahraniční politiky.“

Babiš ukázal, jak jeho vláda vzdoruje Bruselu – lidem naslibuje, pak ale všechno v tichosti schválí! Zákon 110 o zbraních

Novela o zbraních hladce prošla vládou a zvedla ze židle podplukovníka a experta na zbraně. Ten nám tedy prozradil, co chce Brusel dále zakázat

vyšlo: 11.02.2018 8:17 zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Novela-o-zbranich-hladce-prosla-vladou-a-zvedla-ze-zidle-podplukovnika-a-experta-na-zbrane-Ten-nam-tedy-prozradil-co-chce-Brusel-dale-zakazat-523915

ROZHOVOR „Omezováním držení zbraní rozhodně nelze terorismus zastavit. Takovým krokům se teroristé jenom vysmějí, nebo jim to paradoxně jejich činnost jen lépe umožní, protože my neodzbrojujeme teroristy nebo zločince, ale jejich potencionální oběti,“ vysvětluje Pavel Černý, policejní podplukovník ve výslužbě. Sám je iniciátorem petic, které jsou proti zákazům zbraní pro bezúhonné obyvatele. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz varoval, že se kvůli bezpečnosti připravujeme o svobodu a neustálou kontrolou se přibližujeme k románu 1984 od George Orwella.

Novela o zbraních hladce prošla vládou a zvedla ze židle podplukovníka a experta na zbraně. Ten nám tedy prozradil, co chce Brusel dále zakázat
Foto: archiv Parlamentnilisty.cz
Popisek: Mgr. Pavel Černý, pplk. v.v.

 

Vláda schválila novelu zákona o zbraních, proti které protestujete jako petiční iniciativa. Co tomu říkáte?

My, jak střelecká veřejnost, to znamená, kdo mají zbraně pro osobní ochranu, ale i pro výkon povolání, střelci i myslivci, jsme byli šokováni tím, že takzvaná zákazová směrnice prošla. Už jen kvůli tomu, že si naprosto protiřečí s programovým prohlášením vlády a zájmy naší země. Tvrdili, že čeští občané by neměli být poškozeni dopady evropské směrnice, to bylo 8. ledna, a klidně a velmi lehce to následně vládou prošlo, což v lidech vyvolává nejen údiv, ale velkou nevoli. Babiš před volbami prohlašoval, že v Bruselu máme být více slyšet. Jestli si premiér představuje, že to znamená ohnout hřbet a sklopit uši, je to zcela nesmyslné a velmi negativně se to odrazí v naší společnosti, našem státu. Nebereme-li v potaz, jestli věc s tak závažnými dopady má nyní tak narychlo řešit vláda, co je v demisi.

Další věcí je, že směrnice naprosto odporuje prohlášení Senátu, a to dokonce jeho dvěma výborům – petičnímu a bezpečnostnímu. Senát totiž sice shodil svého času ze stolu ten takzvaně ústavní dodatek, což byl odstavec v ústavním zákonu o bezpečnosti, který by měl šanci naše občany nějak ochránit od bruselské směrnice, ale jeho prohlášení ohledně projednávaní naší petice, se 110 tisíci podpisy našich občanů, znělo takto:

Senát doporučuje, aby vláda při přípravě zákona implementující směrnice Parlamentu a Rady Evropské unie, kterou se mění směrnice o kontrole nabývání a držení zbraní, důsledně dbala na ochranu práv oprávněných držitelů zbraní. Zejména pak, kde omezující či zakazující ustanovení nemá souvislost s avizovaným bojem s terorismem.

Pokud by tedy vláda měla vyslyšet výzvu Senátu, nemohla by implementovat nic, protože zhola nic v těch změnách, které mají být zaváděny do našeho zákona, nemá souvislost s bojem proti terorismu, na což by rozhodně vláda měla vzít ohled. Má se vlastně jednat o jakési provizorium, které umožní, abychom nebyli popotahováni Bruselem, a implementujeme je do doby, kterou nám téměř diktátorsky přikázali. Ta doba byla navíc od počátku nereálná a bylo zjevné, že Evropská unie, potažmo Evropská komise, neví nic o legislativním procesu a jeho délce, tedy o procedurách zapracovávání změn zákonů v České republice.

Toto zcela nesystémové a Evropskou komisí vynucené provizorium, jak experti nejen z ministerstva vnitra uznávají, udělá z našeho zákona naprostý paskvil a znamená nepochybně velké poničení dosavadního velmi funkčního a vyrovnaného zákona. Což je nesmyslnější o to více, že se už v nejbližší době, to je dle předpokladu v květnu 2019, chystají čtyři nové zákony, které by měly úplně nahradit ten dosavadní. Již se z hlediska zjevného tlaku ze strany Evropské unie na náš stát dalo i počítat, že politiky ve vládě přejdou po volbách statečná hesla o neimplementaci a do prvního z těchto zákonů ona směrnice zapracována žel nějak prostě bude – už jen z toho důvodu, aby možná v blízké budoucnosti právě někteří populističtí politici nehřímali, že musí Česká republika platit nějaké penále určené evropskými soudy za majitele zbraní. A dokážeme si již pak asi i představit výroky některých našich politiků, že právě kvůli této skupině občanů by se případné pokuty musely platit z peněz, které by jinak putovaly do zdravotnictví, matkám samoživitelkám, invalidům, důchodcům a podobně. Populisticky by se tak prostě štvala veřejnost proti majitelům zbraní.

Ten první zákon o implementaci, jak se plánovalo, by pak ovšem doplnil další, druhý zákon. A ten by právě vlastně rozličnými způsoby vyjímal majitele zbraní z účinnosti prvního zákona, tedy toho implementačního. Pokud by to bylo zapracováno takto, bylo by to nejen systémové – ale i chytré. Neb všichni by navíc mohli být dokonce spokojeni, tedy jak občané, tak i naši politici. A také v neposlední řadě i úředníci v Bruselu, kteří nyní už z politických důvodů zjevně hodlají prosadit zákazovou směrnici za každou cenu. Prostě, jak se říká: vlk by se tak nažral a koza zůstala celá.

Avšak ono jakési provizorium odsouhlasené nyní naší vládou, je jak destabilizující a vrcholně nekoncepční, ale dá se říci i přinášející i jiná nesporná rizika. Nejen u nás přinášející právní nejistotu, ale i dokonce bez přehánění ohrožující naši bezpečnost. A navíc, dost zbytečně přidělávající práci ministerstvu vnitra, které by tak jako tak do příštího roku připravovalo ony zde zmíněné chystané úpravy zákona. Nehledě na to, že pro věčně nestíhající sektor policie mající v gesci u nás tak frekventovanou věc, jako registrace zbraní a agendu kolem nich, by ta rychlá prozatímní implementace nyní znamenala též úmorné zaplavování agendou související se skutečně zbytečnými změnami. Protože po nich přijdou v souvislosti s novými zákony ty již zde avizované, další. Pro všechny zmíněné se tak během dvou let změní pravidla několikrát a půjde pochopitelně o strašný zmatek i nápor v této úřední oblasti. Takže se vlastně jedná o neuvěřitelnou hloupost, naprosto populistickou a nemající navíc nic společného se sladkými a již zdá se zapomenutými sliby nynější vlády, že občanů se to prý nedotkne a budou směrnici přikázanou Bruselem řešit důstojným způsobem, který údajně majitele zbraní nijak nepoškodí. Poškodí. A nejen je.

Minule jste mi řekl, že „Svoboda projevu a demokracie je o názorech, různých názorech, a pokud budeme mít tendenci pod záminkou odzbrojit slušné občany, abychom pod pláštíkem boje proti vylhaným zprávám raději regulovali a oficiálně určovali, co je pravda a co není, bude to skutečně vše vystřižené jako z Orwellova románu 1984.“ Znamenají tyto zákonné a omezující úpravy, že jsme se Orwellově knize přiblížili?

Určitě se k něčemu podobnému přibližujeme.

Domníváte se, že omezování držení zbraní zabrání terorismu? Mnoho odborníků tvrdí, že teroristé si stejně zbraně koupí na černém trhu.

Ano, odzbrojíme naše občany pod pohrůžkou terorismu a teroristé sami si je pořídí na černém trhu. Samozřejmě a jsou tu i jiné věci. Představte si, co lidé se zakázanými zásobníky budou dělat? Myslíte, že vytvoří frontu na odevzdání zásobníků, které jsou zcela neevidované mezi občany v kvantech kusů? Co se asi stane potom? Terorista nebude shánět redukovaný zásobník, ale využije právě tento, ten standardní. A lidé si je jen uschovají a tím vlastně ilegalizují. A případně, už jaksi na černo třeba prodají. Až bude chtít někdo shánět zásobníky na nekalé činy, vznikne tak jen černý trh se zakázanými doplňky. Jestliže chtěli ošetřit, zakázat a zabránit, aby se k podobným věcem dostávali teroristé, tak jen paradoxně způsobí jejich schovávání, ilegalizaci a vlastně i pokoutní odprodej. Zásobník nemá číslo, není nijak registrovaný a existují jich, dovolím si říct, miliony kusů. Šikanováni a kriminalizováni budou jen ti běžní, slušní občané, rozhodně tím nebudou nijak postiženi teroristé.

Chcete tedy říci, že zásahy do ústavních zákonů v rámci terorismu odnesou nakonec jen poctiví lidé?

Samozřejmě. Jak se nyní již ukazuje v některých státech Evropské unie na západ od nás, takovými kroky vzniklými ve jménu jakýchsi protiteroristických opatření jsou vlastně nakonec postižení lidé dbalí zákona. Teroristé vůbec. To přispívá k tomu, že se společnost posunuje někam, kam nechceme. Veškerá taková opatření všude kolem – tj. kontrolní rámy, přibývání kamer, bariéry kolem náměstí a dost možná i časem samořiditelná auta – tím vším bude omezen jen a pouze obyčejný občan. Až si člověk někdy říká, zda to vlastně není cíl – a možná se, odpuste tu kacířskou myšlenku, ten terorismus, na který se vše dá svalit, dokonce někomu z politických špiček i hodí. Jestli vlastně to není jen tím, že dnešní elity skutečně směřují k určitému ovládnutí společnosti. Tedy sehnání občanů do určité ohrady pro jejich lepší kontrolu.

A do toho by určitě nezapadl sebevědomý občan, byť bezúhonný, ale ozbrojený. A tedy schopný se postarat o svoji bezpečnost případně i sám. Takového nelze tak snadno vystrašit, jako ty postupně systémově odzbrojované v Německu, Francii anebo dokonce Velké Británii. Toho, který má zbraň, míníme zde legální k ochraně sebe a svých nejbližších, nelze tak lehce donutit přijmout všechna tato opatření, kterými slibuje jeho vláda, že jej proti zločinu a terorismu ochrání. Neb je zřejmé, že i ta nejlepší policie nemůže být k pomoci naprosto všem, vždy a všude.

Nikdo by tak neměl bránit – jako v západní Evropě – skutečně bezúhonnému člověku postarat se o svoji bezpečnost a své blízké, než policie na místo události dorazí. Jako bývalý policista vím, že to mohou být minuty, ale také desítky minut, které budou zatraceně dlouhé. Lidé v Německu a ve Francii, co mají soukromých zbraní čím dál méně, mající pocit bezmoci, potom lépe akceptují svoji větší kontrolu – a vlastně tím vyměňují svou svobodu za své bezpečí. Tímto rozhodně ale nelze terorismus zastavit a takovým krokům se teroristé jenom vysmějí, nebo jim to paradoxně jejich činnost jen lépe umožní, protože my neodzbrojujeme teroristy nebo zločince, ale jejich potencionální oběti.

K Orwellovu románu se tak zjevně blížíme, sledujeme-li další zákazy. A to nejen co se týče zbraní. Neb dávno to žel není jen o zbraních. Například ve Francii se již dokonce nesmí telefonovat už ani ve stojícím zaparkovaném autě. Tendence krok po kroku regulovat občana je ve většině sfér naprosto znát, a když vidíme tato opatření, která nikomu větší bezpečí ani náhodou nepřinášejí a existují vlastně zákazy jen pro zákazy, musíme se ptát, kam se ten svět vlastně řítí.

Vaše petiční iniciativa CzechForGuns spustila novou petici, která protestuje proti omezování legálních držitelů zbraní.

Ano, asi měsíc zpět jsme ji spustili a obrovský zájem lidí nás i překvapil. Nemusíme totiž už jako 4 roky zpět lidem vysvětlovat, o co jde, a proč je to tak důležité. Zájemci o takzvaná sběrná a podpisová místa se tak jen doslova hrnou a nestačíme je ani zaznamenávat a přidávat na webovou stránku. Tato nová petice má být o několika věcech: za prvé o tom, že nechceme implementaci bruselských nesmyslů, které vláda bohužel nyní tak nepochopitelně schválila a nechala projít. Za druhé bychom chtěli ošetřit právo bezúhonného občana na soukromou zbraň v ústavním zákoně. Někteří tvrdí, že chceme měnit Ústavu, ale my chceme dát garanci trvalé ochrany současné legislativy do ústavního zákona o bezpečnosti. A jako poslední je to, kam směřuje svět a Evropa. Nesouhlasíme s případnými zákazy na poli sebeobranných prostředků.

Tak jako v Anglii?

Přesně tak. A nejen tam. Zbraň je u nás zbraň dle našeho zbraňového zákona ta palná, ale státy jako Belgie, Holandsko a další považují dle jejich zákona za skutečnou zbraň i pepřový sprej v kabelce. A ve Velké Británii je zbraní vlastně dokonce každý takzvaný nebezpečný předmět, u nějž majitel neprokáže, že neměl úmysl s ním útočit. Tedy pro nás jakási naprosto nepochopitelná presumpce viny.

Peticí mimo to apelujeme také na nesmyslnost zákazů, hrnoucí se i ze zcela jiné oblasti – a to postupné omezování střel z olova. Což jsou nyní prakticky všechny. Tedy jejich omezování by vedlo i k postupnému omezování užívání zbraní, neb se jedná o klasický a nejtradičnější druh střel, co se v dnešních nábojích všeobecně používá. Tyto jsou nyní zakázány již například myslivcům používat na chráněných územích, mokřadech a tak dále. Pronikají ale čím dál více zprávy, že by Evropská unie tato omezení následně rozšířila i celkově. Tedy nakonec například i na výcvikové prostory.

Jde přitom o naprosto vykonstruované důvody pro taková další omezování. Olovo se prostě v přírodě nerozpadá, samo o sobě není toxické, jak někdy bruselští „experti“ uvádějí. Pokud například vyhrabete olověné střely po bitvě u Hradce Králové, tak se za celou dobu vůbec nezměnily – a mohli byste si je dokonce znovu nabít do tehdejších předovek. Z hlediska střelectví, rybářství a podobně, je ale olovo jako materiál naprosto nenahraditelné. Další nesmyslné zákazy by tak mohly vést skutečně k drastickému omezení zbraní, včetně výcviku – to znamená rozšíření zákazů na střelnice. A to by byl skutečně obrovský problém – nejen z hlediska civilních držitelů, ale i armádních a bezpečnostních složek. Jak jednou kdysi někdo řekl, určité skupiny a organizace dosáhnou dobra za každou cenu – i kdyby dokonce pro ně měly vyhubit celou planetu.

Dnes na něj vzpomenu podruhé, Jaroslav Kubera jim říká dobroseři.

A někdo jim říká pachatelé dobra.

Ruský plukovník o armáde USA: Sú to piráti 21. storočia. Ničia krajiny, nezodpovedajú sa za to, a všetci o tom mlčia, okrem Moskvy

Moskva 20. decembra 2017 (HSP/Foto:TASR/AP-Aaron Favila)

 

Sila americkej armády je v beztrestnosti. Sú to piráti 21. storočia. Nikomu sa nezodpovedajú. Zničili Irak, Líbyu. A všetci, okrem Ruska, o tom mlčia, hovorí riaditeľ Centra výskumu verejných problémov národnej bezpečnosti plukovník Alexandr Žilin.

Ilustračné foto

V televízii Zvezda plukovník Žilin o USA tiež povedal: „Pokiaľ ide o Sýriu, treba to povedať jasne: Oni nebojovali proti Islamskému štátu. Rukami Islamského štátu Spojené štáty bojovali proti Asadovi i proti Rusku.“ Ruský vojenský expert upozornil, že USA sa snažia o modernizáciu svojich síl, vyprázdňujú svoje vojenské sklady predajom zbraní z minulého storočia krajinám východnej Európy, aby sa uvolnilo miesto pre novú výzbroj: „Na to však treba 15 rokov.“

História nás učí, že ani pirátske bandy nemôžu terorizovať svet večne. Platí to aj pre armádu USA, napriek výroku ich bývalého prezidenta Obamu, že či už sa to niekomu páči, alebo nie, „Amerika je výnimočná“, ktoré nápadne pripomínajú hitlerovské heslá typu „Deutschland über alles!“

1.júla 2016 čínsky prezident Si Ťin-pching vo svojom prejave pri príležitosti najväčšieho čínskeho sviatku uviedol: “Svet sa nachádza na hrane radikálnych zmien, vidíme, ako sa postupne rozpadá EÚ, ako sa rúca ekonomika USA, a to všetko sa skončí vznikom nového svetového poriadku. Tak, ako kedysi, už nebude nikdy, o 10 rokov nás čaká nový svetový systém, v ktorom budú hrať kľúčovú rolu Čína a Rusko.” Presnejšie – Rusko a Čína.

Vladimír Mohorita

Jak Sputnik a Rusko pomáhají některým českým médiím vydělat si na chleba

Vyšlo 20.12.2017 na: https://cz.sputniknews.com/svet/201712206463053-Sputnik-Rusko-ceska-media-chleb/

V českých médiích se v poslední době aktivně hovoří o nebezpečí dezinformací a rozšiřování falešných zpráv ze strany Ruska a ruských informačních portálů. Aby bylo možné barevněji vykreslit ruskou hrozbu, česká média se snaží využívat jakoukoli záminku, někdy se i uchylují k otevřené lži.

Český portál E15 publikoval 18. prosince rozhovor s učitelem mediální výchovy na pražském Gymnáziu Na Zatlance a spoluzakladatelem Aliance pro otevřené vzdělávání Michalem Kaderkou. Při hovoru o falešných zprávách Kaderka prohlásil: „Posilování této gramotnosti by mělo být flexibilnější a nebýt jen centrálně řízené státem. Ale samozřejmě i stát by měl podniknout další kroky. Dám příklad Finska, kde vláda prohlásila, že Sputnik a Russian Today (správně Russia Today — pozn. red. Sputniku) jsou nástroje propagandy, a vypla je. A my na to musíme mít odvahu taky. To není cenzura, ale schopnost bránit se cílené propagandě cizí země.“

Tady Kaderka neříká pravdu. Finská vláda žádné zákazy vůči Sputniku nevydávala. V létě roku 2016 Sputnik přestal vycházet ve finském jazyce, jelikož obyvatelé Finska, z nichž většina ovládá anglický jazyk, dávali přednost číst Sputnik International. Sputnik se prostě rozhodl nezdvojovat. Výsledkem je, že Kaderka při hovoru o nutnosti zvyšování mediální gramotnosti sám operuje lživými fakty. To je skutečně děsivé, když vezmeme v úvahu to, že Kaderka je učitelem mediální výchovy a učí děti za pomoci těchto „pravd“. Nebo je možné, že on sám je nevinnou obětí propagandy českých médií?Sputnik publikoval 13. prosince materiál o nejkrásnějších ženách v české politice — co může být nevinnějšího? Ke všemu ještě, když některé kandidátky jsou nositelkami nejen ženské, ale i duševní krásy.

Hned další den ale Reflex umístil na svůj portál materiál kritizující výše zmíněný článek. Odpovědný redaktor přitom nepovažoval za nutné dát do svého článku odkaz na zdroj, proto pro pohodlí čtenářů zde připojujeme odkaz na náš materiál o poslankyních.

„Jinak ale Sputnik pravidelně píše, že „nejlepším a nejkrásnějším“ člověkem na světě je ruský prezident Vladimir Putin,“ říká autor Reflexu, aniž by ukázal na nějaký příklad, kde by redakce Sputniku svým jménem takto hodnotila ruského prezidenta.

Vypadá to, že profesionálové z Reflexu se rozhodli, že přikládat důkazy ke svým slovům už není potřeba. Jsou to jen „dezinformační“ ruská média, kdo musí prezentovat důkazy, „pravdomluvní“ novináři z Reflexu si ale můžou psát, co chtějí.

Kritizována byla i slova chvály na adresu české poslankyně Karly Maříkové, která byla napsána rusky. Asi tak provádějí Rusové propagandu. To je opravdu dechberoucí argument, tady se skutečně není o čem bavit.

Portál Hlídací pes publikoval 25. října materiál, který byl věnován problému dezinformací a rozšiřování nepravdivých zpráv v Česku. V části „Proč nevydělat na lži“ autor článku tvrdí, že „typickým příkladem manipulace kremelského Sputnik CZ je článek o tom, že aktivisté z Bílých přileb byli usvědčeni z vytváření falešných zpráv o práci v Sýrii“. Proč je právě tento článek příkladem manipulace, to žurnalista již nevysvětluje. Zde Sputnik umísťuje odkaz na materiál na portálu švédské neziskové organizace SWEDHR, která skutečně usvědčila aktivisty Bílých přileb z vytváření falešných zpráv.

24. července Echo 24 prohlásilo, že česká agentura pro podporu podnikání a investic Czechinvest se dopustila „velkého omylu“, když sdílela post anglického Sputniku s komentářem zástupce společnosti Libora Hanuse. Hanus v rozhovoru pro Sputnik International zmínil, že české společnosti, které byly zastoupeny na MAKS, doufají ve zrušení protiruských sankcí. Žurnalisté Echa 24 tvrdí, že Hanus ve skutečnosti o zrušení sankcí nehovořil, protože v „originálním“ rozhovoru, který byl umístěn na českém Sputniku, tato věta chybí.Stránky Sputniku fungují ve více než 30 světových jazycích. Všechny připravují unikátní materiály. Každá redakce sama rozhoduje o tom, čím naplňovat materiál. Komentáře Hanuse na českém a anglickém Sputniku nejsou stejné, protože se jedná o DVA RŮZNÉ rozhovory, které dělali odděleně korespondenti Sputniku International a Sputniku Česká republika.

Forum 24 umístilo na svůj portál 20. února 2017 článek s názvem: „Sputnik, který tak rád sdílí Ovčáček, tvrdí, že na Ukrajině bojují zombie.“ Autor článku přitom v nadpisu jakoby náhodou zapomněl zmínit, že slova o zombie vůbec nepatří Sputniku, ale tiskovému mluvčímu velení DLR Eduardu Basurinovi. Tento rozpor je okamžitě vidět, jakmile přejdete do článku a vidíte screen z originální stránky Sputniku, kde je napsáno, že se jedná o rozhovor Basurina s ruskými novinami Izvěstija. Skutečně, účel svědčí prostředky, tak proč nevyužít manipulativní nadpis, aby někdo mohl být obviněn z dezinformování? Je možné, že se vůbec nejedná o to ukázat českému obyvatelstvu pravdu, ale o to, udělat si reklamu na cizí účet za pomoci populárního tématu o „ruské propagandě“?Redakce Sputniku si už zvykla na to, že je často obviňována z vytváření a šíření propagandy, aniž by se někdo obtěžoval poskytnout důkazy. Je ovšem poměrně divné slyšet podobná obvinění od výše zmíněných médií, která se nijak příliš při své práci, očividně, neřídí základními principy žurnalistiky.

Materiál byl připraven českou redakcí Sputniku

Chráněno: Pražské události 2017-11-29

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud jej chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Chráněno: Pražské události 2017-11-27

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud jej chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Žárovky, igelitky, vysavače i máslo. Co vše nám EU zakázala?

Členství v Evropské unii přináší řadu výhod a pro Českou republiku zejména těch ekonomických a finančních. Má ale i své stinné stránky, z nichž některé pociťují občané více, než jiné. A mezi ty, které rezonují společností nejvíce, patří především zákazy.

Pomazánkové máslo

Ačkoliv si to mnozí neuvědomují, s dopady členství v Evropské unii se setkáváme dnes a denně. Řada projektů, služeb a institucí je přímo dotována pomocí dotačních programů Evropské unie a i mnoho podnikatelů by na členství v ní mohlo pět ódy.

Každá mince má ale dvě strany a platí to i v tomto případě. Nejčastěji totiž Češi bojují proti členství v Unii kvůli údajně byrokratizaci a zákazům. Podívejme se tedy na to, o co vše jsme díky členství v Unii přišli.

Zřejmě nejviditelnější a mediálně nejprobíranější kauzou byla pomazánkové máslo. Podle EU ve skutečnosti nešlo o máslo, protože neobsahuje potřebné množství tuku. Místo něj tedy není kupujeme „tradiční pomazánkové“.

Stejně tak jsme se museli rozloučit s marmeládou. Ta totiž může být vyráběna pouze z citrusů, což ta česká nesplňovala. Místo toho si nyní můžeme koupit džem.

Přísná pravidla dopadla také na alkohol. V zájmu ochrany spotřebitelů bylo zavedeno nařízení, podle nějž může označení rum používat pouze nápoj vyrobený z cukrové třtiny a melasy. Český Tuzemský rum se ale vyrábí z brambor, a proto i on byl nucen se přejmenovat na tuzemák.

Velkou vlnu nevole vzedmul také zákaz klasických žárovek. Zářivky s wolframovým vláknem ale zakazoval postupně celý svět a nešlo tedy o výmysl, který by se dotknul pouze nás. K dostání jsou nyní tak většinou pouze úsporné žárovky či halogenová a jiná světla.

Z věcí každodenního používání nelze nezmínit ani igelitové tašky, Evropské unii se nelíbilo, že je spotřebitelé dostávali zdarma, což lze vzhledem k ochraně životního prostředí lehce pochopit. Konečně nařízení si ale Česká republika oproti tomu evropskému zpřísnila sama.

Konec je také s rtuťovými teploměry. K dostání jsou pouze jejich variace založené na jiné měřící bázi, například digitální. Stejně tak se dočkaly zákazu cigarety, resp. byla omezena délka jejich hoření tak, aby se minimalizovalo riziko, že odhozený nedopalek nedopatřením něco zapálí. Unie ale už nyní zvažuje, že zakáže i prodej krátkých a ochucených cigaret.

Zákazy se dotkly také spotřebičů. Všechny musí mít povinně energetické štítky, některé spotřebiče ve třídě B a horší ani nekoupíte, a naposledy se Čechů dotklo omezení prodeje vysavačů s příkonem nad 900 W. Ty už zkrátka také nekoupíte.

Jiné zákazy se netýkají přímo výroby či prodeje, ale používání samotného. Nafukovací balonek například nesmějí nafukovat děti do osmi let bez přítomnosti dospělé osoby. To stejné platí pro frkačky, které jsou dětem zapovězeny do 14 let.

Z pera Evropské unie přišlo mnohem víc nařízení a zákazů, ne všechny jsou ale natolik omezující, a hlavně je většina z nich ku prospěchu. Z pohledu spotřebitele se to nemusí jevit natolik zřetelně, ale řada těchto omezení má svůj význam v globálním měřítku.

Evropská unie pomocí nich bojuje proti znečišťování planety, za lepší informovanost a ochranu spotřebitelů nebo zvyšuje jejich bezpečnost. I v tomto případě totiž platí, že každá mince má dvě strany a jakýkoliv zákaz může mít své velmi dobré opodstatnění.

Do ruda vytočený Sobotka ve sněmovně přiznal, že Česko přijímá tisíce azylantů a že vláda platí cenzuru na sítích. To bylo v roce 2016.

Vzhledem k tomu, že veřejnoprávní televize dává mnohým poslancům parlamentu prostor minimální či vůbec žádný, jedinou šanci, jak je mohou jejich voliči sledovat při práci, nabízejí přenosy ze sněmovny. Ty divákům leckdy poskytují překvapivé informace, bohužel většinou mimo hlavní vysílací čas. Ve čtvrtek odpoledne například mohli v rámci interpelací zhlédnout zajímavý souboj mezi premiérem Sobotkou a opozičními poslanci.

Tomio Okamura tentokrát dusil Bohuslava Sobotku kvůli nákladům na integraci imigrantů. Samotný Sobotka potvrdil, že u nás jsou skutečně vynakládány nemalé prostředky na zajištění integrace přibližně šesti tisíc cizinců v horizontu několika let. Přiznal, že v Česku ročně získává azyl nebo mezinárodní ochranu 700 až 1000 osob, nejvíc jich přichází z Ukrajiny a Ruska, z Kuby, Číny, ale také Iráku a Sýrie. Zdůraznil, že v jejich přijímání nevidí žádné riziko: „Já tady nevidím nějaký bezpečnostní problém, pokud jde o integraci těchto lidí v naší zemi.“

Vláda má kontrolu
Sobotka v této souvislosti vyzval poslance, aby nebyla dezintepretována zpráva BIS, která hovoří o tom, že z České republiky odešly některé osoby do Sýrie bojovat v řadách Islámského státu. Netýká se to prý občanů České republiky, ale pouze osob, které na našem území pobývaly. Vláda prý má nad takovými osobami kontrolu. Odmítl ale jakékoliv omezování občanských práv a svobod. „Touto cestou vláda v žádném případě nepůjde,“ hřímal premiér ve sněmovně.

Vytočený Okamura i Sobotka
Sobotkova ‘skvělá‘ odpověď vytočila Okamuru: „Tak teď jste ukázal priority vaší vlády, radši dáte půl miliardy na šest tisíc migrantů místo toho, abyste integroval do normální slušné společnosti dva miliony našich seniorů, kteří těžko přežívají, milion zdravotně postižených lidí, kteří mají nízké příjmy. Stejně tak říkáte, že nechcete mezovat občanské svobody. Vždyť jenom letos jste navrhli omezení legálního držení zbraní, nedávno jste navrhl zpřísnění shromažďovacího zákona, vždyť vy děláte přesný opak a přímo lžete divákům České televize. To je úplně neuvěřitelné.“ Na Okamurův útok reagoval do ruda rozčilený Sobotka absurdním způsobem: „Já mám skoro pocit z toho vystoupení pana poslance Okamury, že ho mrzí, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Pane poslanče, možná vás to štve, možná byste si přál jiný výsledek, ale je to tak.“

Neprůhledné neziskovky
Velmi zajímavý souboj se odehrál i mezi Sobotkou a poslancem Markem Černochem. Ten se pozastavil nad neprůhledným financováním a činností neziskových organizací, jejichž cílem je cenzurovat sociální sítě a Facebook a potlačovat svobodnou diskusi. Jako příklad uvedl, že nezisková organizace HateFree od vlády získala na tři roky šestnáct milionů (!) korun, a obvinil premiéra: „Vaše vláda podporuje organizace, které mají za úkol očernit každého, kdo nesouhlasí s vládní politikou a velmi nebezpečným přijímáním nelegálních imigrantů.“ Zeptal se proto Sobotky, jak může připustit cenzuru, placenou z peněz daňových poplatníků.

Tak ano, nebo ne?
Premiér vyhýbavě reagoval, že jakékoliv zásahy do projevu svobody na internetu mohou probíhat pouze na základě zákona, a zmínil v této souvislosti boj proti nelegálnímu hazardu na internetu. Jinak prý ani vláda ani kdokoliv jiný nemůže omezovat práva občanů na sítích. Zároveň však řekl, že není možné šířit nenávist na úkor osobnostních práv. Když se ho Černoch znovu zeptal na podporu neziskovek, Sobotka opět vyhýbavě odpověděl, že jakákoliv podpora neziskového sektoru je založena na grantových programech. Podle něj je důležité, abychom poukazovali na to, že není možné ve společnosti šířit nenávist vůči menšinám.