Zasedání Zastupitelstva MČ Praha – Šeberov

Právě se účastním zasedání Zastupitelstva MČ Praha – Šeberov. Koná se v malebném špejcharu v Hrnčířích v sousedství naší městské části Praha 11  Právě probíhá diskuse o stavebních záměrech v katastru Hrnčířů. Mým cílem je rozumět Praze. Potkal jsem zde Josefa Klímu, z jehož pořadu Na vlastní oči jsem viděl vše.

Krásný večer všem,
Robert Vašíček, zastupitel Prahy 11

Zasedání Komise sociální a zdravotní při Radě MČ Praha 11

Právě se účastním zasedání Komise sociální a zdravotní při Radě MČ Praha 11. Pomáháme potřebným na Praze 11: seniorům, zdravotně postiženým, maminkám a tatínkům samoživitelům, sirotkům. Jednáme a hlasujeme bez ohledu na politickou příslušnost. Dobro je zákon, kterým se řídíme. Děkuji za pozornost Váš Robert Vašíček, zastupitel Prahy 11

Robert Vašíček navštívil městskou část Praha – Nedvězí

V sobotu 14. září 2019 jsem navštívil městskou část Praha – Nedvězí. Ta je součástí mého senátního obvodu č. 19. Konaly se zde totiž předčasné komunální volby. Dva z pěti zastupitelů složili mandát a jeden náhradník nestačil. To se u nás na Praze 11 stát nemůže. V Nedvězím zvítězili nezávislí se 100% hlasů. To by se mi také někdy líbilo. Volební účast necelých 30% sice není hitparáda, i tak díky všem voličům. Váš Robert Vašíček, zastupitel Prahy 11

Zastupitel Robert Vašíček: stát Koněv v jiné části Prahy, trapnost kol pomníku nenastala

Bc. Robert Vašíček říká, že Praha 11 by mola památník maršála Koněva umístit na svém území

Situace kolem sochy Koněva už začíná všechny slušné lidi vyčerpávat. Snad se počítá s tím, že ještě chvíli a všichni zlhostejní. Proto se na nás obrátil Bc. Robert Vašíček, aby nám řekl, že pokud se hne se sochou Koněva, městská část Praha 11 dokáže památník umístit u sebe. Vašíček je proti, aby socha cestovala do Ruska, proč?

Jak bylo řečeno, nesestříhaný rozhovor, který již zhlédl slušný počet lidí, sledujte na facebookové stránce portálu Sputnik ČR. Pana bakaláře jsme se ptali, co jej motivuje usilovat o to, aby socha maršála Koněva případně spočinula právě na Praze 11. Bc. Vašíček vysvětlil, že Praha 6, kde se vytáhlo do boje proti soše, je zcela specifická část Prahy. Jinde v Praze to prý vypadá jinak. Dokonce si Robert Vašíček myslí, že jinde by takovéto tahanice kolem sochy nejspíše nevznikly.

O soše maršála Koněva se neustále hovoří, aby problém přestal všechny zajímat? Pak socha možná zmizí. Proč? Odpověď vás možná překvapí.

Za Sputnik nás zajímalo, jaké jsou reálné šance, aby Koněv mohl stát aspoň na Praze 11. Ptali jsme se, zda by to nebyla určitá forma rezignace a politické prohry. Zda by to neznamenalo vítězství dokonale překroucených dějin. Dopředu můžeme prozradit, že Bc. Vašíček by neviděl jako řešení transfer sochy do Ruské federace. Ve videu vysvětluje proč.

Je tahanice kolem sochy maršála Koněva aplikací teorie tzv. Overtonova okna?

Autora tohoto článku upozornila kolegyně z redakce, která se dlouhodobě věnuje problematice tzv. Overtonova okna, že tento princip je možné vztáhnout na kauzu „Koněv“. Joseph P. Overton (1960-2003) vypracoval teorii, dnes známou právě jako Overtonovo okno. Poprosili jsme pana bakaláře o komentář. V kostce jen předesíláme, že tato teorie říká, že jakýkoli nesmysl a společenská nepřijatelnost, vznikne-li politická zakázka, může být vnucena masově obyvatelstvu, a to při dodržení určitých mediálních postupů. Koněv má zmizet, protože to tak „někdo v politice a médiích chce…“.

Existuje technologie přeprogramování vědomí drtivé většiny občanů. Jak to funguje?

Jednoduše. Nejprve je třeba zrušit tabu nebo obecně přijímaný fakt. Takovým obecně přijímaným faktem bylo vítězství spojenců (mezi nimi SSSR) ve druhé světové válce nad nacismem. Média se konkrétně vynasnažila, aby SSSR ve vědomí současníků, skrze mu připsanou negativní image, nejprve opustil klub vítězných spojenců. Média dále diskreditovala Sovětský svaz ve všech souvislostech, i v populární kultuře. Teorie Overtonova okna vysvětluje, kterak transformace faktů a vědomí funguje. Zjednodušeně: musí se postupně a vytrvale měnit rétorika. Výsledek? Od roku 1980 stál v Dejvicích osvoboditel, zatímco nyní tu málem stojí osoba horší nacistů. A nikomu to nepřijde divné? To proto, že aplikované Overtonovo okno funguje. Ono okno je metafora pro příležitost změnit historii. Pak už jen stačí, aby se jí chopil nějaký lobbista či prostě jen oportunista.

Dostalo se i na otázku, jak je to s institutem referenda?

Proč tak složitě šoupat s Koněvem na Prahu 11. Nestačilo by, aby občané na Praze 6 iniciovali lokální referendum o soše Koněva? Již dříve jsme psali o prospektech Transparency International, z nichž vyplývá, že tato referenda, pokud se spustí, zablokují zastupitele, učiní je ve věci referenda neakceschopnými, dokud nevejdou ve známost výsledky plebiscitu. I na toto jsme se ptali pana bakaláře.

převzato z https://sptnkne.ws/9JGK

Anglie: levicový fanatismus přebírá vládu

vyšlo 11. 12. 2017 zde: http://www.epshark.cz/clanek/260/anglie-levicovy-fanatismus-prebira-vladu

Zprávy z Velké Británie jsou za poslední roky stále děsivější. Od boje za zákaz vlajky s křížem sv. Jiřího až po dnešní nenávistné výlevy vůči každému kdo není „s námi“. Anglie má, jak se zdá, podivnou představu, jak by „kavárna“ měla prezentovat svou ideologii. A také představu, jak by to měli povinně přijímat ostatní.

Elity se postavily proti národu

Poslední článek z deníku Independent je však skutečně hitem. Říká se v něm, že progresivní aktivisté protestují proti tomu, že při evidenci kriminality mladistvých se jaksi často vyskytují černoši, asiaté a etnické minority (Black, Asian and Minority E thnic; BAME). Jinými slovy, při vyšetřování kriminality do sítí občas padnou i děti. Přestože se absolutní číslo této kriminality snižuje, naopak prudce narůstá podíl nebílé a původem neanglické mládeže. Podle aktivistů jde o institucionální rasismus a požadují reformy trestního systému. Nelze se však zbavit dojmu, že nevadí hodně BAME mladistvých ve věznicích. Jako kdyby jim vadilo příliš málo bílých.

Diana Abott, asistentka poslance Lammyho řekla:

„Správa po zprávě hovoří o stejném problému a společnost se ptá, kolik důkazů je potřeba k tomu, aby vláda zavedla reformy. Je načase podniknout skutečné kroky na potlačení institucionálního rasismu v systému trestního soudnictví.“

V Londýně, kde je 40 % populace BAME, 60 procent všech dětských zatčení metropolitní policie se týkalo černošských, muslimských dětí a dětí z etnických menšin. Šlo o 12 000 zatčení z celkového počtu 20 000.

BAME mladiství tvořili v policejní oblasti Bedfordshire 42 % uvěznění, kde je z celkové populace jen 23 % BAME. Ve West Midlands, kde 30 % celkové populace není bílá, policie zaznamenala míru zatýkání BAME mladistvých na úrovni 41 %.

Nepoměr v několika regionech byl obzvláště ostrý. V Dorsetu, který má jen 4 % nebílé populace bylo 14 % BAME mladistvých. V Dyfed Powys, s 2 % nebílé populace, tvořili BAME mladiství 25 % zatčených.

Z počtu uvězněni na území celé země skoro polovina (49 %) mladistvých je z černé nebo jiné etnické menšiny, ve srovnání se 41 % v předchozím roce a 35 % před dvěma lety. V roce 2006 byl podíl mladistvých pachatelů BAME ve vazbě jen 25 %.

Poslanec anglického parlamentu David Lammy vydal v září zprávu — „Lammyho zpráva“. V ní bylo poukázáno na rostoucí nepřiměřenost BAME v systému trestního soudnictví.

Výsledkem hrozivého nárůstu nebílé kriminality mladistvých však podle aktivistů nemá být analýza příčin.

Ve skutečnosti chtějí pronásledovat policisty a soudce za to, že si dovolí někoho z BAME vyšetřovat a nedejbože i odsoudit.

Frances Crook, výkonná ředitelka Howardovy ligy pro reformu trestů, ocenila snížení počtu dětí vstupujících do trestního systému. Podle ní to bylo značným pokrokem. Ale řekla, že „je stále dost práce“.

Pokračovala:

„Výrazný počet BAME mladistvých, kteří se dostali do systému, vyvolává velké obavy. Vzbuzuje vážné otázky týkající se rozhodování v průběhu cesty trestního soudnictví — od rozhodnutí policie o zatčení, rozhodnutí o odvolání a rozsudcích soudů pro mladistvé.“

Paradoxem pak je vyjádření mluvčího vlády, který řekl:

„Diskriminace je stejně nepřijatelná v systému trestního soudnictví, jako je kdekoliv jinde — rasu a etnickou příslušnost nelze použít jako omluvu pro zatčení.“

Nicméně vláda je naopak odhodlána prosadit rasový princip při vyšetřování, když mluvčí dodal:

„Vláda je odhodlána osvětlit nespravedlnost jako nikdy předtím, proto jsme minulý měsíc vydali Audit rasové nerovnosti a budeme čelit otázkám, které vyvolal.“

Zdá se, že jeden Rotherhamský skandál Anglii nestačil, tentokrát chce země přenést princip skandálu na systematickou bázi. Pokud se policisté začnou bát vyšetřovat BAME, pak je jen jeden možný a logický důsledek. Masový nárůst kriminality a teror vůči bílému obyvatelstvu. Rotherham se bude opakovat v každém regionu, po celé zemi. To není apokalyptická vize, ale holý fakt.

Druhým důsledkem bude naopak snaha kriminalizovat bílé, aby se naplnila „ směrná čísla“. Co udělá policejní okrsek s příliš mnoho zatčenými BAME za závažnou trestnou činnost jako jsou loupeže, přepadení, vydírání, zranění a vraždy? Jednoduše sbalí pár bílých mladistvých za výtržnost na ulici, za špatný pohled, nebo jen zato, že jsou bílí. Opět logický důsledek.

A čísla statistiky budou nadále hrát v neprospěch bílých. Aby byla dodržena „směrná čísla“odsouzených, černoch, který se pokusil o vraždu, může klidně dostat podmínku a naopak, bílý mladík, který přešel na červenou, nebo jel příliš rychle na kole, bude sedět rok v base.

Anglie: kdo není s námi, jde proti nám

Jak si představují naši „demokraté“ prosazení těchto drakonických úvah? Dnes už nestačí jen se spoléhat na mlčící většinu. Jak se ukázalo v nespolehlivých volbách v USA, či v referendu o Brexitu, i mlčící většina, „ white trash“ má sílu něco zvrátit

Anglický Guardian zaútočil na superstar popové scény Taylor Swift.

Podle deníku je zpěvačka podezřelá z kladného vztahu k Trumpovi. Prosazuje se přes na sociální sítě, stejně jako množství extremistů včetně amerického prezidenta, zaměřuje se jen na svou kariéru, což je pro Guardian známka sobeckosti. A hlavně nikdy nekritizovala Trumpa.

Podle Guardian je Taylor Swift podezřelá, protože se nepřipojila k nenávistnému chóru mediálního průmyslu, který odsuzuje Donalda Trumpa.

Tento diktát je šílený. Dnes už podle elity nestačí, že nebojujete proti vládě této elity. Dnes je povinné se připojit ke 2 minutám nenávisti podle George Orwella.


Lidé, kteří se starají jen o svůj byznys, jsou úspěšní a nejsou ochotni být manifestačně v čele této nenávisti, jsou podezřelí. Pokud jsou navíc ještě bílí, křesťané, podezřelí již nejsou. Jednoduše svou neochotou „vykoupit bílou vinu“ ukazují, že jsou nepřátelé.

A projevit se jako patriot? Více důkazů už netřeba. Taylor Swift je nepřítel. Není s námi, je proti nám.


Taylor Swift zpívá americkou hymnu. Jako 11letá.

Píše pan Juraj Poláček na slovenském SlobodnýVýber.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz

Černá labuť a USA, Evropa a Východ – kam svět šel a kam jde

Když se setkali Trump a Merkelová a pak vidíte některé záběry, Angela byla zděšená… Expert odhaduje další vývoj kolem USA a přidává pojem „černá labuť“

vyšlo 16.03.2018 zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kdyz-se-setkali-Trump-a-Merkelova-a-pak-vidite-nektere-zabery-Angela-byla-zdesena-Expert-odhaduje-dalsi-vyvoj-kolem-USA-a-pridava-pojem-cerna-labut-528321

REPORTÁŽ Je Donald Trump nevypočitatelný a nebezpečný? Význam Evropy slábne a starý kontinent „končí“. Zájem Ameriky se obrací do indicko-pacifické oblasti. To zaznělo na veřejné besedě s PhDr. Pavlem Hlaváčkem z Katedry politologie a mezinárodních vztahů Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Přítomní se seznámili s pojmem „černá labuť“ a při příležitosti ročního působení nového amerického prezidenta byli obeznámeni s tím, proč si Američané obrazně řečeno sypou popel na hlavu a jak daleko jsou jejich elity vzdálené od reality a běžných obyvatel.

Když se setkali Trump a Merkelová a pak vidíte některé záběry, Angela byla zděšená... Expert odhaduje další vývoj kolem USA a přidává pojem „černá labuť“
Foto: White house
Popisek: Donald Trump

„George Friedman napsal knihu Příštích sto let, kde predikuje, co se stane, a na svět se dívá z pohledu geopolitika,“ uvedl na začátku besedy Hlaváček.

Z minulosti do současnosti, a naopak

„Zaujalo mne tam toto. Představte si, že jsme v Americe v roce 1905. Prezidentem je Theodore Roosevelt, prudce se zlepšuje životní úroveň USA, velice intenzivně posilují na světové scéně. Svět používá termín „Belle Époque“, krásná epocha. A představte si, že jsme v roce 1925. Představte si dvě postavy, které k nám přišly, jedna z roku 1905, druhá z roku 1925. Ten z roku 1925 by vám pověděl o tom, jak Spojené státy ztratily více než 100.000 vojáků, proběhla první světová válka, která by v roce 1905 byla pro každého nemyslitelná. Pověděl by vám o tom, jak je Evropa v hospodářské krizi a patrně by kritizoval zapojení USA do I. světové války, protože se v té době objevily první kritické hlasy, že Spojené státy byly do války zataženy nějakými koncerny, které na tom chtěly vydělat. Prostě byste cítili ten obrovský pesimismus, který byste v roce 1905 neviděli.“

„Představte si, že pokročíme o dvacet let, do roku 1945,“ pokračoval Hlaváček. „A zase by vám někdo začal vyprávět příběh, který by byl naprosto, ale naprosto nepochopitelný pro oba předešlé. Řekl by vám, že končíme další světovou válku, ve které zemřelo bezmála čtyřikrát tolik amerických vojáků než v té předešlé. A říkal by vám, že abychom tu válku dotáhli do konce, použili jsme jaderné zbraně, které by první i druhé osobě vůbec nedávaly smysl. Jako že přiletí jedno letadlo, shodí jednu bombu a zmizí celé město. Ale v roce 1945 byste možná cítili určitý optimismus z toho, že válka končí. Přesuňme se o dalších pětadvacet let. Svět je zas úplně, ale od základu jiný. Je rozdělený mezi dvě supervelmoci, bývalá koloniální impéria neexistují a svět má za sebou další zkušenost, kdy téměř vypukla další světová válka, to, co se odehrálo na počátku šedesátých let. Ať už v případě berlínské krize, nebo kubánské raketové krize, kde konfliktu bylo zabráněno doslova na poslední chvíli. Ten Američan by vám mohl jen tak mezi řečí říci – a teď posíláme vojáky do Vietnamu. Kdybyste se potkali s Američanem v roce 1980, tak by vám pověděl, že my, Američané, jsme prohráli ve Vietnamu. Nevěřili byste mu. Nemohli byste mu věřit,“ konstatoval odborník na Spojené státy.

Dojdete do roku 2000 a svět je opět od základu jiný. „Celé to bipolární uspořádání skončilo a Spojené státy se ocitly v tom, co připomíná unipolaritu. Teoretici téměř popírali, že něco jako unipolarita jako reálný koncept může existovat, že Sovětský svaz už neexistuje, úplně se rozpadl. Když se nad tím zamyslíte, tak zjistíte, že vývoj světa běží strašně rychle a během dvaceti let se stane něco totálně zásadního, co úplně mění to, jak svět vypadá. Pak můžeme pokračovat, že přišly teroristické útoky. Že Spojené státy vysílají vojáky do Iráku nebo Afghánistánu. Pamatuji se, jak jsme kdysi s kamarády, když bylo mistrovství světa v kopané na Ukrajině a v Polsku, sledovali záběry nově vybudovaného letiště v Doněcku a tamní kompletně zrekonstruovaný stadión. Kdybych tehdy začal tvrdit, že během několika měsíců se Rusko a Ukrajina dostanou do vzájemného sporu, tak by mne nejspíš poslali do psychiatrické léčebny,“ uvedl doktor Hlaváček.

Černá labuť

Podle vysokoškolského pedagoga žijeme ve světě, kde se totálně mění způsob našeho chápání světa. To, co se zdá neuvěřitelné, tak se skutečně děje. „Nazývá se to ‚černá labuť‘. Evropané totiž vždy byli přesvědčeni, že labutě jsou bílé. Co tady jsme, tak vždy byly bílé. Pak přišli cestovatelé z Austrálie a říkali – tam jsou černé labutě. Co na to odpovíte? Je to nesmysl! Popírá to veškerou vaši zkušenost, vaše znalosti a vůbec předpoklady, s jakými se díváte na labutě. Prostě blbost. Nějaká pověra. Pak přijede druhý cestovatel a tu černou labuť přiveze. Černá labuť je symbol nejen toho, že musíte přijmout názor, že jste se zmýlili, že černé labutě neexistují, ale celkově musíte přehodnotit svůj způsob, jakým poznáváte svět,“ konstatoval Hlaváček.

„Když se podíváte na historii nejen dvacátého století, tak vidíte, že je plné černých labutí. Každých plus minus dvacet let se objevuje nějaký fenomén, který změní svět. Nám jen spadne čelist a říkáme – jak je to možné? Kdybyste v roce 2001 s nástupem prezidenta Bushe řekli, že během několika měsíců Spojené státy přepadnou jacísi teroristé v několika osobních letadlech, tak si budete myslet, že ten člověk je blázen. Anebo alespoň pesimista. Kdybyste v roce 1960 řekli, že Američané budou do deseti let staženi z Vietnamu, že bude 58.000 mrtvých a že budou ze země odcházet jako poražení – úplně stejná reakce. To je ta černá labuť. Vy máte veškeré dostupné informace, které vás mohou vést k tomu, že se něco takového stane. Myslíte si, že v roce 2000 nebo 2001 CIA nevěděla, že existuje al-Káida a že se v USA pohybují její příslušníci?“ uvedl dále za naprostého ticha Hlaváček a pokračoval. „Nebo myslíte si, že v roce 1965, kdy prezident nařídil bombardování severního Vietnamu a pak tam poslal příslušníky námořní pěchoty, samozřejmě s podporou drtivé většiny Američanů a samozřejmě členů vlády a Kongresu – jen dva senátoři hlasovali proti bombardování – všichni přece věděli, jak dopadli Francouzi, když bojovali v Indočíně. Ti, kteří tam na přelomu čtyřicátých a padesátých let bojovali, byli vyzbrojeni americkými zbraněmi, tím nejlepším, co Američané mohli dodat Francouzům, prostě všechny informace, jak to může dopadnout ve Vietnamu, jste v roce 1965 měli. Tak proč tam Američané ty vojáky posílali? To samé Pearl Harbor. Samozřejmě, že se Japonci připravovali, a když se na to dnes díváme, tak zpravodajské informace existovaly, přesto to byla černá labuť. A to se opakuje plus minus každých dvacet let. Přijde nějaká úplná bomba.“

Bezpečnostní strategie (téměř) naruby

Je tedy Donald Trump tou černou labutí? „Má teze je, že ne. Myslím, že dělá věci, které odpovídají černé labuti, ale toto není o Donaldu Trumpovi, ale o cyklu, který probíhal ještě před Trumpem. Záměrně jsem vybral dvě bezpečnostní strategie USA. Záměrně jsem vybral cyklus dvaceti let. Takže národní bezpečnostní strategie Billa Clintona z roku 1997 a pak Národní bezpečnostní strategie Donalda Trumpa z roku 2017. Oba pánové mají cosi společného v tom smyslu, že národní bezpečnostní strategii by měl každý prezident vydávat každý rok, co je v úřadu. Ono se to tak neděje, třeba Barack Obama nebo George Bush za celou tu dobu, co byli v úřadu, tedy osm a osm let, vydali jen dvě bezpečnostní strategie. Bill Clinton ji vydával každý rok, v tom je unikátní. A Donald Trump je unikátní v tom, že ji vydal ještě v době, kdy se stal prezidentem v roce 2017,“ konstatoval Hlaváček.

„Moje pointa je, že když si tyto strategie čtete, tak zaznamenáte zásadní rozdíl mezi tím, s čím přicházel Bill Clinton, George Bush a do jisté míry i Barack Obama, a tím, s čím přichází Donald Trump. Bill Clinton říká, že musíme mít vůli a kapacity, abychom pokračovali ve vytváření globálního leadershipu a zůstávali preferenčním bezpečnostním partnerem pro komunitu států, které sdílejí naše zájmy. Ve zkratce, jsou vitální pro naši bezpečnost a pro svět a svět se v tom důsledku stává bezpečnějším. Bill Clinton uvádí – my musíme vést. Když se podíváte na Donalda Trumpa, tak je to úplně jiné. Ten říká, že Amerika, která je bezpečná, svobodná a prosperující doma, je Amerika se sebedůvěrou a odhodláním vést zahraničí. Je to Amerika, která může udržet mír, pozvednout svobody a udržet trvající výhody pro americký lid. Stavět Ameriku na první místo je povinnost naší vlády a základ pro americké vedení světa.“ Toto jsou podle pedagoga úplně odlišné dokumenty.

V době mezi Billem Clintonem a Donaldem Trumpem se prostě něco zásadního stalo. „Protože to je úplně jiný přístup ke světu. Zatímco jeden prezident říká, že my se musíme aktivně snažit a prosazovat ten leadership a být tím lídrem, abychom zajistili, že svoboda a demokracie budou mít úspěch, tak Donald Trump říká, že náš úspěch je především, když se zaměříme sami na sebe. Protože my si musíme udělat jasno sami nad sebou, musíme zařídit, abychom tady sami prosperovali. Pokud se nám bude dařit tady doma, tak my můžeme být silní i v zahraničí. To je úplně jasný obrat od preferencí. Bill Clinton představuje prezidenta, který prosazoval aktivní, asertivní zahraniční politiku, zdůrazňuje přednosti idejí, které reprezentují Spojené státy americké. Donald Trump se zaměřuje především na situaci doma a světová politika jej tolik nezajímá. Spojené státy budou silné, pokud budou silné doma.“ Oba představují podle Hlaváčka dva zcela odlišné světy.

Jeden článek odborníků na analýzu národních bezpečnostních zpráv kvantitativně vypočítává jednotlivá slova. „Tak jsem se třeba dočetl, že strategie Donalda Trumpa je skutečně výjimečná. Veškeré národní bezpečnostní strategie od roku 1997 až do  roku 2015  používaly termíny jako kooperace přibližně 50krát v každém dokumentu a termín soutěž asi 8krát v průměru. A najednou přijde Donald Trump a ten termín kooperace používá 35krát a soutěživost 22krát. On také daleko více zdůrazňuje soutěživost, konflikt s vnějším světem. Daleko více reflektuje to, že vývoj světa asi už Americe nenahrává, jako si to mysleli jeho předchůdci.“

Věci se mění. Ovšem, bude lépe?

„Zůstávám optimistou, ale věci se mění způsobem, ze kterého nemusíme plakat, ale štěstí nám to asi také nepřinese,“ konstatoval ne zrovna optimisticky Hlaváček. „Bill Clinton tam dával vždy nějaký dovětek, to je unikátní, za jiných prezidentů se tak nedělo. Od chvíle, kdy se Spojené státy staly světovou mocností, a můžeme hovořit buď od roku 1944 nebo dříve, vždy považovaly Evropu za prioritní oblast. Vždy to tak bylo. Donald Trump v podstatě jinými slovy říká – pro nás nejpodstatnější je „Indopacifik“. To nikdy nebylo. Zkrátka toto je důkaz toho, že se mění regionální orientace americké zahraniční politiky.  Přinejmenším od začátku studené války, kdy vznikla Severoatlantická aliance a kdy se začalo hovořit o euroatlantismu. Vždy Spojené státy měly prioritní zájmy v Evropě a na druhém místě bylo Japonsko.“ Už za druhé světové války podle Hlaváčka prezident Roosevelt říkal, že v první řadě musí zajistit, aby Německo nevyhrálo válku v Evropě. „Že když Němci vyhrají válku v Evropě, tak se z nich stane světová velmoc. Když Japonci budou dále válčit v Pacifiku, tak se z nich stane maximálně regionální velmoc. Toto se vědělo už za druhé světové války. A nyní Američané říkají, že je pro ně nejdůležitější indicko-pacifická oblast. Takže Japonsko a Čína, a je zajímavé, že se tam přidalo to „indo“. To je narážka na Indii, jižní Asii.“

Jižní Asie a jihovýchodní Asie jsou nyní pro Spojené státy prioritní. „Nemůžeme se jim divit. Když se podíváte na Čínu, a jak to vypadá s Evropou. Jeden z důvodů, proč dochází k rozmělnění zaměření na Evropu, je měnící se populace. Atlantismus vytvářely stejné politické elity. Západ tvořili Evropané, kteří se vystěhovali do Ameriky a zůstávali na východním pobřeží. Když se podíváte, jak se stěhuje obyvatelstvo a jak se mění struktura obyvatelstva, dochází k tomu, že se obyvatelstvo stěhuje na jih a západ, zatímco populace na východním pobřeží relativně klesá. Navíc do USA přichází obrovská masa Latinoameričanů. A víme, jak to s bílou populací vypadá. V roce 2050 už nebude tvořit ani padesát procent. Toto nutně musí něco udělat. Obyvatelé, kteří se stěhují z východu na jih a na západ, navíc jsou to ti, kteří přicházejí z jihu, mají jiné preference, chtějí řešit jiné problémy. Chtějí řešit problémy, které se týkají především západní hemisféry. A ty priority, které jsou vytvořeny politickými elitami na východním pobřeží, už nejsou tak hlasité.

Evropa končí! Mocnost? Pche…

Něco podobného se dle Hlaváčka děje i s Evropou. „Když se podíváte na demografickou křivku, je těžké býti optimistou. Co jsou dějiny dějinami a lidstvo lidstvem, tak žádná civilizace nikdy a nikde nepřežila, pokud neměla porodnost alespoň statisticky vzato 2,15 dítěte na ženu. Ukažte mi evropskou zemi, která toto delší dobu přesahuje. Když pak desítky let porodnost dosahuje 1,1 až 1,4 dítěte na ženu, tak to nemůže dlouhodobě vydržet. Tady jsou jasné, těžko zpochybnitelné věci. To prostě přijde. Ono to přichází pomalu. To je jako žába, pod kterou se vaří voda. Biolog by řekl, že vyskočí. Ale voda se otepluje pomalu a pomalu, až tam žába zůstane.“

Rozvolňují se vazby na Evropu. „V jistém smyslu je to přirozený proces. Když se díváte na mapu světa a vidíte, kde se koncentruje moc. Kde dochází k nárůstu moci? Evropa to není! Nebudeme si nic namlouvat, že se v Evropě koncentruje nějaká závažná moc a všichni se s obavou dívají na Evropu, co s tou mocí udělá. Ne. Čína roste zásadním způsobem. Nevíme, co to udělá, ale logicky to upoutává pozornost Spojených států, protože krom toho, že jsou atlantickou, tak jsou též pacifickou mocností. Rostou další státy. Indie. Když si sečtete, jak velký počet obyvatel žije v jižní a v jihovýchodní Asii, k jakému růstu HDP a zbrojení tam dochází, prostě je nevyhnutelné, že se USA budou obracet stále více do této oblasti. To neznamená, že se Evropa a Amerika pohádají a že se ocitneme v konfliktu. Ale není to, co to bývalo,“ konstatoval suše Pavel Hlaváček.

„Když se setkal Donald Trump s Angelou Merkelovou a když vidíte některé záběry, i když nikdy neřekli, co přesně proběhlo na té schůzce, tak komentáře byly takové, že Angela Merkelová byla zděšena a nechtěla o tom moc mluvit. V podstatě Donald Trump říkal – budete platit jako mourovatí. Protože tady v Evropě nezůstaneme, musíte zaplatit a my tu zůstaneme. Anebo nazdar. Ona z něj byla zděšena, jak ostře mluví. Nikdo z amerických prezidentů takto nemluvil. Je třeba říct, že výjimečné vztahy, které do této doby byly, již nebudou. Nedávalo by to smysl. Bylo by to divné, kdyby USA zdůrazňovaly, jak je pro ně strašně důležitá Evropa, když její význam v kontextu měnící se rovnováhy moci ve světě oslabuje,“ uzemnil mnohé přítomné Hlaváček.

Američané dostávají „na zadek“

„Ono to není o Donaldu Trumpovi. On je pouze symbolem celkové změny mezinárodních vztahů, které se odehrávají,“ vysvětloval dále pedagog. „Jestliže Bill Clinton a George Bush byli takoví aktivní, kteří chtěli šířit americké hodnoty, kteří chtěli podporovat demokracii ve světě, tak minimálně od Baracka Obamy tady vidíme jasný posun. Ten kritizuje George Bushe za válku v Afghánistánu i v Iráku a v jistém slova smyslu používá velmi podobný slovník – musíme si zamést sami před sebou, nemůžeme všem radit, co mají dělat. Nemůžeme pořád očekávat, že my budeme stále vést a ostatní nás budou následovat. Je to Barack Obama, který stahuje jednotky jak z Afghánistánu, tak z Iráku. A tam to nedopadá dobře. Poté, co se stáhly americké jednotky z Iráku, tak se tam totálně zhroutila situace, nastoupil Islámský stát. A v Afghánistánu je situace, když vládní vojska ztrácejí další a další území, vláda nabízí, že propustí všechny bojovníky Islámského státu a al-Káidy výměnou za to, že se podepíše příměří. Nemohu říci, že by Afghánistán dopadl dobře. To je příznak té proměny, kdy Amerika po skončení studené války chrlila energii a snažila se rozšířit svůj vliv a svoji moc k obrazu svému. Tak volně řečeno dostala ‚na prdel‘ a stahuje se zpátky.“ To předchází Donalda Trumpa. „On není iniciátor. Je jenom produkt toho širšího cyklu.“

„V roce 2004 Američané začínají cítit, že stabilizace Iráku a Afghánistánu nefunguje, jak by měla. Ještě nějaký rok to trvá a když se dostává k moci Barack Obama, tak je trend již nastolený. Stále více Američanů je přesvědčeno, že jsou méně důležití a méně mocní, než byli před deseti lety. Rok 1964, jeden z vrcholů amerického internacionalismu. Vzpomeňte na inaugurační projev Johna Kennedyho. To je tak úžasný projev, rétoricky vzato, který nikdy žádný prezident nemohl zopakovat.“ – „Nechť všechny státy světa vědí, ať již vůči nám mají dobré či špatné úmysly, že zaplatíme jakoukoliv cenu, poneseme jakkoliv břímě, podpoříme všechny naše přátele a postavíme se všem našim nepřátelům, abychom svobodně zajistili budoucnost a úspěch.“ Není to krásné?“ zasnil se poněkud přednášející. „Ale to mohl říci jen Kennedy na začátku šedesátých let. Od té doby to jenom klesá. Samozřejmě Vietnam se na tom velice podepsal. Další vrchol je v roce 2002, kdy vypuká válka proti terorismu a Američané říkají – jsme silní, jdeme do toho, protože tady jsou všude teroristé. V době, kdy přichází Barack Obama, tak už jen roste skepse. My bychom si měli hledět svého, nechte ty ostatní, ať si to udělají podle sebe. Ten trend je úplně jasný. Barack Obama také není iniciátor. Prostě se jen svezl v nějakém cyklu.“

Veřejnost versus politici. Lidé versus establishment

Poté Hlaváček porovnával z dostupných amerických zdrojů celkové veřejné mínění a názory členů rady pro zahraniční politiku. Tedy kontrast, co si myslí lidé, a co říkají nějaké elity nebo odborníci na zahraniční politiku. „Podklady jsou z roku 2013. Najdeme shodu, že Spojené státy by se měly bránit teroristickým útokům. Zásadní rozpor: Veřejné mínění říká, že by se měly chránit pracovní místa amerických dělníků. To je druhá nejvyšší priorita. A co říkají členové rady pro zahraniční politiku? Zásadní propast! Konflikt mezi tím, co si myslí prostí Američné, kteří díky globalizaci nebohatnou, naopak, populace bílých mužů střední třídy začíná trpět problémy, které měly dříve jen menšiny – alkoholismus, drogy, rozvodovost. Američané chtějí chránit pracovní místa, ale představitelé toto neslyší. Shoda je třeba na dovozu energetických surovin. Konflikt se projevuje ale třeba v boji proti drogám. Američané cítí, jak Amerika chudne a stále více lidí je závislých na drogách, ale toto odborníci pro zahraniční politiku nevidí vůbec jako problém.“

Další ekonomická záležitost konfliktu, která se odehrává v USA. „Omezit ilegální imigraci. Politické elity to ale vůbec nereflektují – stále jedou v tom cyklu globalizace, že Amerika bude tím silnější a tím více bude prosperovat, že otevře dveře globalizaci. Ale Američané to vnímají jinak. A to už v roce 2013. Již tehdy statistiky říkají, že Američané cítí, že se děje něco špatně, a to vede ke zvolení Donalda Trumpa.“ Politici nedokážou rozeznat, co trápí obyčejné Američany. „Také je vidět, která ze zemí je hospodářskou a ekonomickou velmocí. Rok 2008 – finanční a hospodářská krize, která Spojené státy výrazně poznamenala. Vidíme jednoznačný nárůst vnímání Číny jako ekonomické velmoci. Těch, kteří říkají, že je to USA, zaznamenáváme pokles a do dnešní doby by byl ještě znatelnější. Japonsko je ztracené, o EU raději nemluvě. Je zajímavé, že Američané se stále vnímají jako vojenská mocnost. V tomto směru i ta Čína pokulhává, Rusko téměř neexistuje. Země EU také nikdo nebere vážně,“ uvedl Hlaváček a řada přítomných z toho byla jistě přinejmenším konsternována.

„V roce 2013 si většina Američanů myslí, že pro svět dělají mnoho, ale naopak představitelé to tak nevidí, tam je to zcela obrácené. Ve srovnání s dobou před deseti lety se Amerika i politicky začíná štěpit nejen v zahraniční politice, ale i vnitřně. Republikáni vidí problémy daleko intenzivněji než demokraté.“

Radujte se. Nebo smutněte. To je realita…

Poté Hlaváček zhodnotil rok úřadu nového amerického prezidenta: „Nemyslím si, že Donald Trump za rok udělal nějaký zásadní přehmat, který by nelegitimizoval moc. Domnívám se, že věrohodně sleduje hlubší cyklus v americké zahraniční politice. Neoznačoval bych to jako návrat do izolace. Začínáme cyklus, kde se mění perioda od aktivní do pasivní politiky. Jsme ve fázi přechodu od extroverze do introverze. Jak to přijmout? Pokud máte pocit, že Američané udělali ve světě víc škody než užitku, tak se v podstatě můžete radovat, protože se nyní Američané opravdu stahují ze světové politiky. Pokud to vnímáte tak, že je potřeba nějaké světové velmoci, která bude zdůrazňovat otázky demokracie a lidských práv a je eventuálně ochotna intervenovat ve jménu těchto hodnot, tak to můžete vnímat jako negativní vývoj. Ať to vnímáte tak nebo onak, všechno jednou přebolí. Tento přechod od aktivní zahraniční politiky k pasivní jsme už jednou zažili. Stalo se to po první světové válce a na přelomu 60. a 70. let. Je to cyklus, který bude trvat nějakých 20 nebo 25 let, takže v polovině třicátých let 21. století budeme zase volat – Ameriko, vrať se zpátky,“ uvedl Hlaváček.

„Daří se mu to?“ zněl jeden z dotazů starších přítomných občanů. „Co se týče zahraniční politiky, kromě jedné věci tam nevidím nic ultrachybného,“ odpověděl Hlaváček. „Nic zásadního, co by snížilo roli USA ve světě. Ta jedna věc, vysoce kontroverzní, je, že se rozhodl přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma a ten uznat jako hlavní město Izraele. V tom vidím, že je styl politiky, rozhodl se, udělá to, nemá rád velké analýzy, velké řeči… V diplomacii se nikdy nedělá nic zadarmo. A když něco děláte zadarmo, tak přestáváte být čitelní. On vyšel izraelské vládě vstříc, ale neřekl, co za to. Vyšel vstříc na úkor Palestinců, a to je chyba, to se nedělá. Z hlediska diplomacie je to nečitelný krok.“

K Severní Koreji dodal: „Kim je na dně, už musí omezovat i výtisky novin, své propagandy, protože nemají ani papír,“ uvedl za smíchu přítomných děvčat Hlaváček. „Tady to tedy Trumpovi může vycházet.“

Masochismus Ameriky, aneb katastrofa, kam se podíváš

Hlas z lidu upozornil: „Hrozí celní válka…“ A Hlaváček reagoval: „To, co se teď děje, to je potenciálně velmi nebezpečné. Z mého pohledu opět dochází k rozmělnění vazeb mezi Evropou a Amerikou. Samotného mne to překvapilo. Neřešilo se to na WTO, zavedl cla a EU si to nenechá líbit. Něco hrozného se vždy stane z nějaké blbosti. To vidím jako potenciálně vývojově nebezpečné. Amerika se dostává do doby, kdy Američané daleko intenzivněji prožívají své chyby a přehmaty. Je to podobné, jak prožívala dobu po vietnamské válce. S nadsázkou – Amerika prožívá masochistickou fázi, sype si popel na hlavu. Říká, že jsme nejen nedokonalí, ale i špatní. Američané byli opití vlastním vítězstvím ve studené válce. A nyní přichází generace, která zjišťuje, že v Iráku byla katastrofa, v Afghánistánu katastrofa, v Sýrii prakticky nejsme, odtamtud nás vystrčili Rusové, v Libyi jsme se přidali k Evropanům, kteří nás k tomu vyprovokovali a výsledkem je katastrofa. Jaký zahraniční úspěch Amerika zaznamenala při šíření svobody a demokracie v posledních deseti letech? Je to jeden neúspěch za druhým. A tak dochází k tomu, že se zamýšlejí, zda jsou tyto hodnoty správné a tak do sebe šijí. Že Trump zrušil projekt TTIP, to je krásná ilustrace toho, že Amerika nebude tak štědrá a že se bude primárně zaměřovat sama na sebe,“ zhodnotil situaci Pavel Hlaváček.

„Co říkáte na démonizování a přeceňování Trumpa?“ zněl hlas ze studentského auditoria. „Spojené státy jsou demokratický režim, to není o jednom muži. Vždy se musí opřít o Kongres, je tam nějaký systém brzd a protivah,“ uklidnil přítomného studenta pedagog, ale pak stejně přitvrdil: „Věci se dějí z toho, o čem víme, ale nepřikládáme tomu takový význam. Když vidím, co se děje Evropě, tak ty cykly probíhají nejen v Americe…“

Nechyběl ani dotaz na Trumpův vztah k Rusku. Podle Hlaváčka je zvláštní: „Po bezpečnostní stránce je velmi tvrdý, hovoří o tom, že Rusko a Čína jsou revizionistické státy a ohrožují americký způsob života. Dodržuje tvrdou linii, ale jeho vyjadřování neodpovídá strategickým dokumentům americké zahraniční politiky.“

Jak Sputnik a Rusko pomáhají některým českým médiím vydělat si na chleba

Vyšlo 20.12.2017 na: https://cz.sputniknews.com/svet/201712206463053-Sputnik-Rusko-ceska-media-chleb/

V českých médiích se v poslední době aktivně hovoří o nebezpečí dezinformací a rozšiřování falešných zpráv ze strany Ruska a ruských informačních portálů. Aby bylo možné barevněji vykreslit ruskou hrozbu, česká média se snaží využívat jakoukoli záminku, někdy se i uchylují k otevřené lži.

Český portál E15 publikoval 18. prosince rozhovor s učitelem mediální výchovy na pražském Gymnáziu Na Zatlance a spoluzakladatelem Aliance pro otevřené vzdělávání Michalem Kaderkou. Při hovoru o falešných zprávách Kaderka prohlásil: „Posilování této gramotnosti by mělo být flexibilnější a nebýt jen centrálně řízené státem. Ale samozřejmě i stát by měl podniknout další kroky. Dám příklad Finska, kde vláda prohlásila, že Sputnik a Russian Today (správně Russia Today — pozn. red. Sputniku) jsou nástroje propagandy, a vypla je. A my na to musíme mít odvahu taky. To není cenzura, ale schopnost bránit se cílené propagandě cizí země.”

Tady Kaderka neříká pravdu. Finská vláda žádné zákazy vůči Sputniku nevydávala. V létě roku 2016 Sputnik přestal vycházet ve finském jazyce, jelikož obyvatelé Finska, z nichž většina ovládá anglický jazyk, dávali přednost číst Sputnik International. Sputnik se prostě rozhodl nezdvojovat. Výsledkem je, že Kaderka při hovoru o nutnosti zvyšování mediální gramotnosti sám operuje lživými fakty. To je skutečně děsivé, když vezmeme v úvahu to, že Kaderka je učitelem mediální výchovy a učí děti za pomoci těchto „pravd”. Nebo je možné, že on sám je nevinnou obětí propagandy českých médií?Sputnik publikoval 13. prosince materiál o nejkrásnějších ženách v české politice — co může být nevinnějšího? Ke všemu ještě, když některé kandidátky jsou nositelkami nejen ženské, ale i duševní krásy.

Hned další den ale Reflex umístil na svůj portál materiál kritizující výše zmíněný článek. Odpovědný redaktor přitom nepovažoval za nutné dát do svého článku odkaz na zdroj, proto pro pohodlí čtenářů zde připojujeme odkaz na náš materiál o poslankyních.

„Jinak ale Sputnik pravidelně píše, že „nejlepším a nejkrásnějším” člověkem na světě je ruský prezident Vladimir Putin,” říká autor Reflexu, aniž by ukázal na nějaký příklad, kde by redakce Sputniku svým jménem takto hodnotila ruského prezidenta.

Vypadá to, že profesionálové z Reflexu se rozhodli, že přikládat důkazy ke svým slovům už není potřeba. Jsou to jen „dezinformační” ruská média, kdo musí prezentovat důkazy, „pravdomluvní” novináři z Reflexu si ale můžou psát, co chtějí.

Kritizována byla i slova chvály na adresu české poslankyně Karly Maříkové, která byla napsána rusky. Asi tak provádějí Rusové propagandu. To je opravdu dechberoucí argument, tady se skutečně není o čem bavit.

Portál Hlídací pes publikoval 25. října materiál, který byl věnován problému dezinformací a rozšiřování nepravdivých zpráv v Česku. V části „Proč nevydělat na lži” autor článku tvrdí, že „typickým příkladem manipulace kremelského Sputnik CZ je článek o tom, že aktivisté z Bílých přileb byli usvědčeni z vytváření falešných zpráv o práci v Sýrii”. Proč je právě tento článek příkladem manipulace, to žurnalista již nevysvětluje. Zde Sputnik umísťuje odkaz na materiál na portálu švédské neziskové organizace SWEDHR, která skutečně usvědčila aktivisty Bílých přileb z vytváření falešných zpráv.

24. července Echo 24 prohlásilo, že česká agentura pro podporu podnikání a investic Czechinvest se dopustila „velkého omylu”, když sdílela post anglického Sputniku s komentářem zástupce společnosti Libora Hanuse. Hanus v rozhovoru pro Sputnik International zmínil, že české společnosti, které byly zastoupeny na MAKS, doufají ve zrušení protiruských sankcí. Žurnalisté Echa 24 tvrdí, že Hanus ve skutečnosti o zrušení sankcí nehovořil, protože v „originálním” rozhovoru, který byl umístěn na českém Sputniku, tato věta chybí.Stránky Sputniku fungují ve více než 30 světových jazycích. Všechny připravují unikátní materiály. Každá redakce sama rozhoduje o tom, čím naplňovat materiál. Komentáře Hanuse na českém a anglickém Sputniku nejsou stejné, protože se jedná o DVA RŮZNÉ rozhovory, které dělali odděleně korespondenti Sputniku International a Sputniku Česká republika.

Forum 24 umístilo na svůj portál 20. února 2017 článek s názvem: „Sputnik, který tak rád sdílí Ovčáček, tvrdí, že na Ukrajině bojují zombie.” Autor článku přitom v nadpisu jakoby náhodou zapomněl zmínit, že slova o zombie vůbec nepatří Sputniku, ale tiskovému mluvčímu velení DLR Eduardu Basurinovi. Tento rozpor je okamžitě vidět, jakmile přejdete do článku a vidíte screen z originální stránky Sputniku, kde je napsáno, že se jedná o rozhovor Basurina s ruskými novinami Izvěstija. Skutečně, účel svědčí prostředky, tak proč nevyužít manipulativní nadpis, aby někdo mohl být obviněn z dezinformování? Je možné, že se vůbec nejedná o to ukázat českému obyvatelstvu pravdu, ale o to, udělat si reklamu na cizí účet za pomoci populárního tématu o „ruské propagandě”?Redakce Sputniku si už zvykla na to, že je často obviňována z vytváření a šíření propagandy, aniž by se někdo obtěžoval poskytnout důkazy. Je ovšem poměrně divné slyšet podobná obvinění od výše zmíněných médií, která se nijak příliš při své práci, očividně, neřídí základními principy žurnalistiky.

Materiál byl připraven českou redakcí Sputniku

Žárovky, igelitky, vysavače i máslo. Co vše nám EU zakázala?

Členství v Evropské unii přináší řadu výhod a pro Českou republiku zejména těch ekonomických a finančních. Má ale i své stinné stránky, z nichž některé pociťují občané více, než jiné. A mezi ty, které rezonují společností nejvíce, patří především zákazy.

Pomazánkové máslo

Ačkoliv si to mnozí neuvědomují, s dopady členství v Evropské unii se setkáváme dnes a denně. Řada projektů, služeb a institucí je přímo dotována pomocí dotačních programů Evropské unie a i mnoho podnikatelů by na členství v ní mohlo pět ódy.

Každá mince má ale dvě strany a platí to i v tomto případě. Nejčastěji totiž Češi bojují proti členství v Unii kvůli údajně byrokratizaci a zákazům. Podívejme se tedy na to, o co vše jsme díky členství v Unii přišli.

Zřejmě nejviditelnější a mediálně nejprobíranější kauzou byla pomazánkové máslo. Podle EU ve skutečnosti nešlo o máslo, protože neobsahuje potřebné množství tuku. Místo něj tedy není kupujeme “tradiční pomazánkové”.

Stejně tak jsme se museli rozloučit s marmeládou. Ta totiž může být vyráběna pouze z citrusů, což ta česká nesplňovala. Místo toho si nyní můžeme koupit džem.

Přísná pravidla dopadla také na alkohol. V zájmu ochrany spotřebitelů bylo zavedeno nařízení, podle nějž může označení rum používat pouze nápoj vyrobený z cukrové třtiny a melasy. Český Tuzemský rum se ale vyrábí z brambor, a proto i on byl nucen se přejmenovat na tuzemák.

Velkou vlnu nevole vzedmul také zákaz klasických žárovek. Zářivky s wolframovým vláknem ale zakazoval postupně celý svět a nešlo tedy o výmysl, který by se dotknul pouze nás. K dostání jsou nyní tak většinou pouze úsporné žárovky či halogenová a jiná světla.

Z věcí každodenního používání nelze nezmínit ani igelitové tašky, Evropské unii se nelíbilo, že je spotřebitelé dostávali zdarma, což lze vzhledem k ochraně životního prostředí lehce pochopit. Konečně nařízení si ale Česká republika oproti tomu evropskému zpřísnila sama.

Konec je také s rtuťovými teploměry. K dostání jsou pouze jejich variace založené na jiné měřící bázi, například digitální. Stejně tak se dočkaly zákazu cigarety, resp. byla omezena délka jejich hoření tak, aby se minimalizovalo riziko, že odhozený nedopalek nedopatřením něco zapálí. Unie ale už nyní zvažuje, že zakáže i prodej krátkých a ochucených cigaret.

Zákazy se dotkly také spotřebičů. Všechny musí mít povinně energetické štítky, některé spotřebiče ve třídě B a horší ani nekoupíte, a naposledy se Čechů dotklo omezení prodeje vysavačů s příkonem nad 900 W. Ty už zkrátka také nekoupíte.

Jiné zákazy se netýkají přímo výroby či prodeje, ale používání samotného. Nafukovací balonek například nesmějí nafukovat děti do osmi let bez přítomnosti dospělé osoby. To stejné platí pro frkačky, které jsou dětem zapovězeny do 14 let.

Z pera Evropské unie přišlo mnohem víc nařízení a zákazů, ne všechny jsou ale natolik omezující, a hlavně je většina z nich ku prospěchu. Z pohledu spotřebitele se to nemusí jevit natolik zřetelně, ale řada těchto omezení má svůj význam v globálním měřítku.

Evropská unie pomocí nich bojuje proti znečišťování planety, za lepší informovanost a ochranu spotřebitelů nebo zvyšuje jejich bezpečnost. I v tomto případě totiž platí, že každá mince má dvě strany a jakýkoliv zákaz může mít své velmi dobré opodstatnění.

Kolik je psychopatů mezi politiky? Zkuste se zamyslet podle tohoto článku

Psychopat v práci, doma či mezi přáteli: Jak se před ním bránit

Vyšlo 12. 8. 2017  Magazín autor: Marek Přibil

Zdroj: https://zpravy.tiscali.cz/psychopat-v-praci-doma-ci-mezi-prateli-jak-se-pred-nim-branit-301522

Kdo je nejoblíbenějším “psychopatem” Hollywoodu? Jednoznačně Jack Nicholson, proslulý ďábelským úsměvem. Jím ztvárněný spisovatel Torrance v Osvícení nebo třeba Joker v Batmanovi se vryjí pod kůži. Co ale dělat, střetnete-li se s psychopatem v reálném životě? A jak ho poznat v práci, domácnosti či mezi přáteli?

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Psychopat, oficiální termín používaný v dnes už zastaralém diagnostickém systému, byl v psychiatrii nahrazen pojmem porucha osobnosti (třeba disociální). Pod širším označením se skrývá bezcitný, sociální, ekonomický i sexuální predátor; více psychopatů se přitom vyskytuje mezi muži, jak ukazují průzkumy.

Nejsou však šílení; jsou to racionální, zpravidla inteligentní lidé. Řada z nich dosáhne v životě úspěchu, byť na úkor ostatních. Psychiatrička Alena Gayová podotýká, že psychopatie na rozdíl od psychózy (například schizofrenie) neznamená, že dotyčný nenese zodpovědnost za své chování. “Nemá sníženou příčetnost,” upozorňuje.

“Můj kolega v právní firmě byl schopen zneužívat lidi naprosto bez výčitek,” líčí právník David. “Byl vynikajícím vypravěčem. Vlichotil se mi, chodili jsme na večeře, jenže pak ukradl výsledky mé práce. A já trouba ho zval předtím domů, až mi svedl ženu.”

David se rozvedl a opustil i firmu, zatímco jeho kolega jezdí v novém voze a má novou milenku. “Životní cíl mají jediný – moc,” shrnuje dnes svou zkušenost. “Moc totiž znamená nejen přístup k majetku, kontrolu nad druhými, ale třeba i přísun sexu.”

Podle renomované psychiatrické literatury je psychopatů ve společnosti šest až třináct procent. Psychiatr Cyril Höschl však míní, jak uvedl v týdeníku Euro, že poruchou osobnosti trpí v průměru šest až devět procent populace. Pravděpodobnost, že se člověk stane obětí vraždícího maniaka, je ovšem mizivá. “Mnohem spíše objevíte psychopata v šéfovi nebo kolegovi,” potvrzuje Davidův příběh psychiatrička Alexandra Trefilová.

Jak poznat psychopata

  • Problematické chování od raného věku.
  • Neustálé hledání prožitků.
  • Chorobné lhaní, podvodné a manipulativní jednání.
  • Absence svědomí a pocitu viny.
  • Citová povrchnost, chlad, nedostatek empatie.
  • Problematické chování od raného věku.
  • Příživnický životní styl, promiskuita.
  • Absence reálných dlouhodobých cílů a impulzivnost.
  • Nezodpovědnost a neschopnost přijmout důsledky vlastního jednání.
  • Početné manželské (nebo manželství podobné) vztahy.
  • Nerespektování pokynů a úkolů; různorodá kriminalita (i v dětství).

Parazité

Ale popořadě. V případě subkriminálnímích sychopatů jde statisticky o jednoho člověka ze sta. Jejich životní strategie je parazitní. Omezit následky jejich patologie ale dokážeme pouze v případě, že jsme s to je identifikovat. A to je často velmi složité, jak ukazuje příběh Petra a jeho matky, která svého syna celý život bránila.

Petr (jméno je změněno z důvodu ochrany soukromí, pozn. red.) vyrůstal bez sourozenců v katolickém prostředí, byl středem pozornosti rodiny. Po nástupu do školy nezvládal kladené nároky. Nenacházel kamarády, neuznával učitele, začal se záškoláctvím. Postup do vyšších ročníků byl vždy spojen s intervencemi matky na “příslušných místech”. Lékařské vyšetření konstatovalo: “Trpí rozsáhlejší psychickou poruchou.” Po vyučení se snažil najít si práci, leč nikde nevydržel. A opět pomohla matka. Synovi nabídla společné bydlení a finanční výpomoc z důchodu.

“Je bez vyhraněnějších zájmů, neprojevuje hlubší citový život, potřebu přátelství ani zájem o druhé pohlaví. S postupujícím věkem se stává více náladovým, samotářským a stupňují se u něj prvky agresivity vůči matce při vymáhání peněz,” popisuje posudek, který má redakce Tiscali k dispozici. Případ na popud příbuzných prošetřuje policie. Matku totiž Petr zavírá na balkón, zabavuje jí jídlo, peníze, klíče a telefon.

Děcka bez soucitu

Tresty a nápravná opatření nepomáhají, protože psychopat není schopen vžít se do pocitů oběti a pocítit lítost.

“Prožívá uspokojení z toho, že může kontrolovat ostatní. Manipulace se pro něj stává obsesí až natolik, že pomalu míří k jedinému cíli: rozhodovat o životě a smrti nějaké osoby či zvířete,” varuje psychiatrička Trefilová s tím, že nezvratným faktem zůstává, že se psychopati rodí, nejsou “vytvořeni”.

Rozhodující podíl na tom má genetická výbava. Jinou příčinou může být poškození mozku plodu. A pro milující rodiče je leckdy opravdu obtížné pochopit, co jsou jejich děti zač. Kupříkladu pro ty, kteří zjistili, jak se baví jejich synové: Ve slovenském Svidníku před časem bratři upálili kočku. Nahráli to na mobil a video zveřejnili. Zvíře polili benzinem, zapálili a poté zaživa zakopali.

Na nahrávce, zachycující utrpení kočky, bylo slyšet, jak se pachatelé dobře baví. “Kdo si dá pečenou kočku?” vykřikoval jeden z nich. Hlas poznala ředitelka školy, díky tomu se na bratry přišlo.

Nedávný případ, kdy děti (5, 6 a 8 let) v jihlavské zoo ukamenovaly v době, kdy měly sedět ve škole, plameňáka, není třeba připomínat.

Pan Božský

Okouzlující, inteligentní, bystrý, sebevědomý. Tato označení se objevují v případových studiích týkajících se psychopatů. Rozeznat člověka s touto poruchou je však i dle profesionálů obtížné. “Zdá se, že mají velké množství vlastností, které jsou paradoxně nejvíce žádány běžnou populací,” podotýká doktorka Trefilová.

“Ničím nenarušitelná sebejistota je právě tím, o co normální lidé usilují třeba návštěvami kurzů na zvýšení sebevědomí.” Trefilová také upozorňuje, že “v mnoha případech je magnetická přitažlivost psychopata pro členy opačného pohlaví téměř nadpřirozená”.

Na takové “kouzlo” doplatila i sedmatřicetiletá Alice. Její budoucí manžel, kterého poznala v práci coby asistentka, byl na pracovišti jako beránek a mezi kolegy oblíbený. “Zábavný, laskavý, ochotný kdykoli podat pomocnou ruku,” popisuje ho Alice. Vzápětí přiznává, že po svatbě, jakmile přicházel domů, ji zpravidla bil: “Bušil do mě pěstmi. Vleže jsem se schoulila do klubíčka a chránila si břicho, protože jsem byla těhotná.”

Její choť, ekonom, je vysoce inteligentní. Když se k němu nastěhovala, pomaličku ji tlačil tam, kam chtěl – do izolace. “Vysvětloval mi, že jsem pro přátele příliš dobrá. Dokonce mi zakázal chodit do práce a jezdit autem,” líčí s tím, že teď už ví, že psychopaté jednají tak, že obětem předkládají konflikty: obvykle co všechno je špatně a jejich vinou.

Alice reagovala zprvu emotivně, posléze manžela omlouvala, a dokonce sáhla k tomu, že se začala proměňovat k jeho obrazu. Tlak však neustával. Naštěstí zasáhl její otec, u kterého teď s dítětem bydlí.

Život s psychopatem tedy nemusí být od počátku nesnesitelný. Takový muž dokáže ženu okouzlit, šarmantně s ní komunikovat, a je-li přistižen při lži, vytasí se pravděpodobně s nějakou věrohodnou historkou. Vztah s ním ale končí podlomeným sebevědomím.

Psychopat si výčitky nedělá, stejně jako Alicin manžel, který byl oblíbený už v dětství a obklopoval se submisivními dětmi, kterými mohl manipulovat. “Byla jsem omráčena jeho mocí. Okouzlena. Zahanbena pocitem viny, které ve mně probouzel. Až když bylo pozdě, došlo mi, jak moc mi ubližoval,” popisuje Alice.

Tyranský rodič

Psychopaté nicméně nesužují jen manželky, nýbrž i své děti. Tomáš (6 let) nechtěl spát a otec ho v opilosti surově uhodil. V psychiatrické ordinaci uvedl, že mu otec nadává do blbečků a rozhazuje hračky. Nikdy mu neřekl, že je hodný nebo šikovný. Jeho matka se s manželem často hádala. Ten na všechny křičel, že je zabije.

Tomáš jednou viděl v televizi, jak dávají kolem krku někomu provaz, a ten člověk pak zemřel. Myslí si, že je v nebi a má se dobře; přesně tak, jak mu říkali, když umřela prababička. Proto šel Tomáš na dvorek, našel provaz, dal si ho kolem krku, vylezl na žebřík a druhý konec šňůry k němu přivázal. Lezl dolů, držel se rukama, nato se pustil. Po chvíli se provaz rozvázal a on spadl. Našla ho matka, vyvlékla ze smyčky a krk mu ošetřila. Nyní jsou oba v bezpečí azylového domu.

Hadi v oblecích

Evoluční biologové tvrdí, že psychopatické chování může být pro své nositele pozitivní: nedostatek emocí, citu i násilnické chování jim usnadňuje dělat kariéru. Počet psychopatů mezi vedoucími pracovníky, mezi které patří i Alicin muž, poslední dobou podle průzkumů roste.

“Pravděpodobně jich je více než mezi vězni,” říká k tomu Paul Babiak, newyorský psycholog a spoluautor knihy Hadi v oblecích: aneb Psychopat jde do práce (Academia, 2014). Růst počtu psychopatů na vedoucích postech velkých firem je podle něj novým fenoménem: takzvaná firemní kultura vytváří prostředí, v němž mohou svoji duševní poruchu obrátit v pořádné plus.

Proč jsou tedy vůbec najímáni? Řada zasloužilých šéfů k “hadům v oblecích” vzhlíží, hřeje si je na prsou. “Je přesně jako já před dvaceti lety!” říká si. Zatímco ale zvnějšku rozdíl není, vnitřní motivace se liší: faktický manažer firmu nakonec vždy upřednostní před vlastním egem, cítí odpovědnost za zaměstnance i závazky k akcionářům, psychopat nikoli. Bude-li třeba, stáhne s sebou celou společnost či oddělení. Když ne on, pak nic a nikdo…

Jak odrazit psychopata? Vzít nohy na ramena

Jaké možnosti má člověk, kterému se psychopat dostane do života? De facto dvě: buď být obětí, anebo protivníkem. Nic mezi tím není. V obou případech je špatný ten druhý, tedy z pohledu psychopata.

Podle psychologů i psychiatrů je pro běžné lidi tou nejlepší obranou dobrá paměť a (ač je to s podivem) obyčejné drby. Nemusíte být chytřejší než psychopat, stačí si zapamatovat věci, které dělal před pěti, deseti lety.

“Dřív býval v kostelech zvyk ohlášek. Několik měsíců předem se řeklo, že ten a ten si chce vzít tu a tu, a dejte vědět, znáte-li překážky. Tím se lidé bránili proti sňatkovým podvodníkům. Podobné je to s psychopaty,” myslí si psycholog Jeroným Klimeš. Bohužel nejlepší rada pak zní: vzít nohy na ramena či se jim vyhnout (viz Jak poznat psychopata). Nad psychopatem totiž zvítězí jen málokdo a vyléčit ho nelze.

Robert D. Hare, kanadský kriminalista-psycholog a autor testu PCL-R, který se na celém světě pro diagnostikování psychopatie používá, je dokonce toho názoru, že psychopati by neměli být podrobováni psychoterapii, neboť ti inteligentnější přejímají psychoterapeutické postupy, aby pak snáze manipulovali svými oběťmi (včetně terapeutů).

“Psychopatii” dokládají i specifické změny ve funkci a struktuře mozku. Nejnovější výzkumy pomocí EEG umí odhalit absenci emocí i lítosti. Stejně tak mimořádnou sebestřednost, vysoce přehnaný pocit své vlastní hodnoty. Díky aktivitě či pasivitě konkrétních mozkových částí na různé podněty, je tak již možné psychopata diagnostikovat.

Hyde Park z diskusí

Komentáře z internetu, které něčím zaujaly:

Komentář Petra Hampla 30.4.2017:

To, co se tento týden odehrálo kolem Maďarska, je ukázkové až instruktážní. Na jedné straně malá demokratická země, jejíž obyvatelé chtějí žít po svém, na druhé straně zločinný multimiliardář, který ty lidi chce v první fázi zotročit, v druhé je pak vyhladit a nahradit arabskými muslimy. Každý, kdo má aspoń kousek smyslu pro spravedlnost, musí fandit Maďarům.
Situace kolem Maďarska taky dobře vypovídá o použitelnosti různých politických směrů v opravdu těžkých dobách. Kdyby v Maďarsku převládla pravice zaměřená na minimální stát, umožnila by každého, ať se Sorosem dělá kšeftíky, jaké chce. Na konci té cesty by byli všichni Maďaři zotročení.
Kdyby převládla levice, Soros by si prosadil cokoliv prostřednictvím nadnárodních korporací, socialistických svazů a odborářské byrokracie.
Jenže dnešní maďarská vláda je primárně nacionalistická. To je jediný politický směr, který dává východisko v situaci, kdy je ohroženy země, její nezávislost i svobody a životy občanů.

reakce: Tomáš Pilař “Kdyby v Maďarsku převládla pravice zaměřená na minimální stát, umožnila by každého, ať se Sorosem dělá kšeftíky, jaké chce. Na konci té cesty by byli všichni Maďaři zotročení. ”
A proto byl pan Petr Hampl v minulosti členem Svobodných a kandidoval na předsedu.

 

1 9 10 11 12