Jeho smyslem je právě uzdravit a zlepšit stav české krajiny a půdy. Propagujeme příklady dobré praxe rodinných farem, sedláků, spíše menších a středních farem, které hospodaří opravdu v souladu s životním prostředím, a kromě toho, že se uživí, tak ještě zlepšují nebo minimálně udržují mimoprodukční funkce krajiny, které jsou důležité pro celou společnost.

Přes den pracuji a večer se snažím účastnit přednášek. Chci vést kampaň nenásilnou formou, kdy plánuji mluvit právě o tématech, která mě zajímají a kvůli kterým jsem byl ochotný kývnout na to, že do politiky nějak aktivně vstoupím. Určitě budu rád jezdit na diskuse a besedy.

Přes léto bude potřeba to samozřejmě skloubit s našimi sezónními pracemi, ale to se zvládne, protože se mnou pracují velice dobří kluci. Myslím, že naše povinnosti zvládáme bez problému.

Nejde o náhodu, region je vybraný naprosto s rozmyslem. Jednak sousedí s oblastí, v které žiju – Litoměřicko a Teplicko, přímo kolem Milešovky, což je České středohoří, která na Lounsko navazuje. Takže se sem dostávám velice často. Není to oblast, kterou bych neznal a kde bych se nepohyboval.

Do Loun jezdím například i do traktorové stanice. Roky jsem tam také působil jako stráž ochrany přírody pod správou Chráněné krajinné oblasti. Jezdil jsem například na Ranou, na Křížové vršky, na Oblík, Srdov… Věnoval jsem se zde aktivitám souvisejícím s životním prostředím.

Hlavní důvod tkví v tom, že se dlouhodobě zabývám dopady klimatické změny na české lesnictví a zemědělství, adaptací krajiny právě v důsledku klimatické změny, která ve svých projevech způsobila hlavně přívalové deště spojené s povodněmi – oblast Lounska, Žatecka, Rakovnicka je intenzivním suchem postižená velice, protože je ve srážkovém stínu Krušných hor, je tam zčásti nízká nadmořská výška.

Dále jde o intenzivně využívanou zemědělskou krajinu – a já sám jsem zemědělec. Sucho se zde mimochodem podepisuje na nižší úrodě chmele a sladovnického ječmenu.

Jako sedlák a lesník se každý den potýkám s dopady sucha a pozoruji, jak je krajina nefunkční. Česká republika čelí závažné krizi, která se bude stupňovat a která se nevyhne nikomu. A co hůř, na tuto situaci není téměř vůbec připravena. Abychom obstáli tváří v tvář čím dál intenzivnějším extrémním výkyvům počasí, je třeba připravit kvalitní a funkční zákony. Ty by měly občanům, starostům a firmám nabídnout spolehlivá a dostupná řešení a zároveň jim neklást překážky ve snaze se na měnící podmínky připravit.

V té souvislosti bych se rád zabýval i nešvary jako je zástavba zemědělské půdy logistickými halami.

Celý program Daniela Pitka do Senátu si přečtěte zde.

A samozřejmě Křivoklátsko a oblast kolem Berounky je oblast, kterou mám rád a relativně dost jsem se tam najezdil. Mimoto budu iniciovat zápis údolí Berounky na seznam památek Světového dědictví UNESCO. Křivoklátsko a krajina Oty Pavla kolem Berounky je také kulturně cenná natolik, že mohou sloužit jako vzor pro další kouty republiky.

Na Podbořansku a Rakovnicku se nyní připravuje výstavba umělých nádrží, na což jsou různé názory. Ten váš, jako podporovatele přirozeného zadržování vody v krajině, je jaký?

Jde tam o dvě nevelké nádrže. Přiznám se, že tyto menší přehrady mi úplně nevadí. Neberu přehrady jako totální zlo. Na druhou stranu je chápu jen jako doplňkový poslední prostředek k tomu, jak se vyrovnat se suchem. Protože nádrže mají smysl samozřejmě jen tehdy, pokud mají zásobovat pitnou vodou určitou oblast kolem sebe anebo užitkovou vodou zavlažovat něco, co tu vodu potřebuje.

Pak přehrady mají opodstatnění, ale nesmí samozřejmě zasáhnout význačné přírodní lokality ani do vlastnických práv lidí, aby nemusela být velká spousta z nich vystěhovaná nebo vyvlastněna ze svých pozemků. Takovou přehradu bych v žádném případě nepodporoval, ale ty dvě malé, které se v daném území chystají, mi nevadí a vnímám je pozitivně. Vadilo by mi, kdyby se měla stavět přehrada na údolí Berounky.

Část chmelnic má být stavbou zabraná, ale zřejmě to vykompenzuje budoucí užitek z toho, že chmelnice budou z nádrže zavlažovány v době sucha…

Zabrané území nebude nijak velké, a pokud budou vlastníci chmelnic ochotní je odprodat nebo dojde k výměně, kdy za ně dostanou náhradní pozemky, tak nevidím zásadní problém.

Jsem pro, aby se postavily, protože sucho se doopravdy prohlubuje a bude se zvyšovat dál. To, že jsme teď měli deštivý měsíc, kdy napadlo relativně hodně vody, je z pohledu dlouhodobého trendu jen malé vychýlení ze současného normálu. Sucha ale budou pokračovat, jelikož jde o důsledek klimatické změny, která tady jasně postupuje.

Přesně tato chmelnice, která vede podél silnice z Černčic do Kryr a za kterou teče Podvinecký potok, ustoupí výstavbě nádrže. Foto: Lucie Bartoš

Na půdě Lounska, Žatecka a Rakovnicka hojně hospodaří podniky zemědělského koncernu Agrofert, které často nezapadají do představy farem, které udržují a respektují mimoprodukční funkce krajiny. To s vámi dělá co, když víte, že se budete potkávat se zemědělci, kteří mají zcela jinou vizi vašeho oboru?

Je to samozřejmě o diskusi a debatě, které dlouhodobě vedu s lidmi z Agrární komory či Zemědělského svazu, kde právě tyto podniky zastupují zmíněné velké agrárníky. Dlouhodobě poukazuji, co intenzivní velkoplošné hospodaření „přináší“ krajině a venkovu, kde se praktikuje. Za mě je v tom mnohem víc negativ oproti přínosům.Když se podíváte na sociologická data venkova, kde hospodaří zmíněné velké agrární podniky a nejsou tam místní sedláci a osoby samostatně výdělečně činné například na rodinných farmách, tak nikdy ten venkov není tak životaschopný a pestrý. Na rozdíl od oblastí, kde je zemědělců víc, kde působí rodinné farmy, a produkce i výroba se vlastně děje diverzifikovaněji a pestřeji. Je to pak samozřejmě lepší jak pro krajinu, tak životaschopnost venkova.

Dá se totiž říci, že pestrost rovná se stabilita. A to je pravidlo, které platí u všeho – ať jde o přírodu nebo společnost.

To, že na daném území hospodaří Agrofert, beru na vědomí. Tak to prostě je, ale když se dneska podíváte po republice, tak Agrofert už dnes hospodaří i na Teplicku, Litoměřicku… Velcí agrárníci dnes obhospodařují něco kolem  70 procent země. A jde o velký rozdíl mezi námi a vyspělou západní Evropou, anebo dokonce mezi námi, Poláky a Maďary.

Současný stav bychom pochopitelně měli co nejdřív změnit. Je to dnes i předmětem kritiky v rámci usnesení, které přijal Evropský parlament k Andreji Babišovi a Agrofertu. Působení Agrofertu není ideální cesta, kterou bychom chtěli a potřebovali v našem regionu, a nejen v něm.Ještě s tím souvisí jedna věc: Práce senátora není věcí čistě volebního obvodu, za který je zvolen, ale pracuje pro celou Českou republiku. A toto je zrovna otázka obecně celé země.

Nedávno jsem se dočetla, že třeba Belgie měla v době nouzového stavu zájem o biopotraviny právě z Čech – to mě překvapilo, když z druhé strany čteme, jak my sami jsme v mnohém závislí na dovozu… Tedy alespoň ministerstvo zemědělství tvrdí, že nejsme „potravinově soběstační“…

Závislí na dovozu? A co je vlastně potravinová soběstačnost? Potravinová soběstačnost České republiky je pojem, který je zcela nesmyslný. Protože byste mohla mluvit o potravinové soběstačnosti Ústeckého kraje nebo potravinové soběstačnosti Lounska či Rakovnicka.

Pokud máme spojený evropský trh, jsme součástí Evropské unie a máme tady bezbariérový a bezcelní prostor v rámci EU, tak můžeme mluvit o potravinové soběstačnosti Evropské unie.

Aha, chápu…

My samozřejmě můžeme mluvit o tom, kolik procent produkce v určitých komoditách máme oproti potřebě na daném území, kolik čeho spotřebováváme ročně – kolik čeho dané území spotřebovává a kolik tam vyrábíme.Když to vezmu od hovězího masa, obilí, mléka a další spousty komodit, tak v drtivé většině vyrábíme víc, než kolik na našem území spotřebujeme. Jediné, v čem jsme ve velkém minusu a dovážíme toho hodně pro naši potřebu, je kuřecí maso a vepřové maso.

My máme jiný problém…

Jaký?

Většinu zemědělské produkce vyprodukujeme v prvovýrobě, prvoprodukt – například obilí, mléko nebo zvířata. Vyvezeme je, v zahraničí se komodita zpracuje a pak nám to z ostatních států přivážejí nazpátek jako hotový výrobek: My vyvezeme mléko a oni nám dovážejí jogurt. My vyvezeme obilí a nazpátek nám dodají pečivo. My dodáme zvířata a z ostatních zemí nám přivezou salám a další zpracované masné výrobky.

Která země by pro nás mohla být vzorem?

V tomhle je krásné srovnání Rakouska, které hodně rád připomínám – ať ve vztahu k půdě a ke krajině, tak je to patrné i na produkci. Nedávno vyšel článek jednoho našeho zástupce, který v Rakousku působil dlouhodobě. Jde o analytika, který tamní poměry zná výborně včetně přesných čísel.

Rakousko je na tom s produkcí mnohem lépe proto, že oni vytvářejí produkci s nejvyšší možnou přidanou hodnotou: Všechno se snaží dostat až do podoby toho finálního výrobku, který jde rovnou ke spotřebiteli. A ještě je tam jedna záležitost – a to si myslím, že je idea zemědělství, kterou nikdo nemůže zpochybnit jako nejlepší:

Aby i samotná cesta od prvovýrobce ke konečnému spotřebiteli byla bez řady mezičlánků – aby ve své podstatě lidé kupovali přímo ze dvora anebo se velká část produkce prodávala například na farmářských trzích. K tomu je právě lepší zmíněná rozdrobená výroba, menší firmy, což pak vytváří tu akceschopnost a pružnost zemědělské výroby

Na Rakousku je to krásně vidět, daří se to i Polákům a Maďarům. Naše strnulá velkovýroba je schopná jen vypěstovat prvoprodukty, což je nepružné a ne příliš konkurenceschopné. Proto se také začalo mluvit o potravinové soběstačnosti a například v rámci novely zákona o dvojí kvalitě potravin se objevila skupina poslanců, kteří chtějí, aby 85 procent prodávaných produktů v supermarketech bylo českého původu.

Je to možné?

Otázka je, jak by toto prošlo v rámci legislativy Evropské unie. Za prvé zde máme volný trh, a druhá věc je, že by to bylo nebylo ve prospěch spotřebitele, ale ve prospěch velkých potravinářských výrobců, kteří by si tím zajistili jakousi formu monopolu.

Ale když si pojedu nakoupit třeba do Ústí nad Labem a v obchodě bude výrobek z Olomouce, tak jde o mnohem větší dálku, než když ho přivezete z Drážďan. My samozřejmě v ekologické rovině nechceme, aby se převážely potraviny a produkty příliš na dálku, ale ve zmíněném příkladu je tedy lepší je přivézt z Drážďan než od Přerova nebo z Brna.

Prostě smysluplně – aby šlo o podporu lokálních producentů, kterým se budeme snažit zabezpečit co nejlepší legislativu i motivační podmínky k tomu, aby byli co nejvíc motivováni vyrábět výrobky z toho, co produkují na svých zemědělských plochách. Aby se snažili je pak prodat ve svém místě a lidé si navykli od nich kupovat, tedy lokálně, v místě bydliště. Nádherně to funguje právě v Rakousku, kde většinu rozprodají v místě a co mají navíc, pak úspěšně vyvážejí.

Návaznost má pak ještě potravinová bezpečnost, která je ještě trošičku o něčem jiném než potravinová soběstačnost, byť se v souvislosti s ní zmiňuje.

„Přehnali jsme společně stádo krav z jedné pastviny na druhou, ukázali jsme si v lese, jak se věší ptačí budky jako jedna z forem biologické ochrany lesa, jak se dá les pěstovat přírodě blízkým výběrným způsobem hospodaření a také škody způsobené spárkatou zvěří na lesní obnově.“  Takto vypadají exkurze u milešovského sedláka (foto: Daniel Pitek).

To máme chápat tedy přesně jak?

Může například přijít další koronavirová krize, může přijít válka nebo jakákoli krize, kdy nebude možné vozit potraviny na větší vzdálenosti. V ten moment bychom měli být schopni vyrábět, co potřebujeme k životu, abychom mohli žít a přežít.

Zajištění potravinové bezpečnosti chápu, že si udržujeme krajinu a zemědělské plochy v životaschopné a plodné úrovni, abychom věděli, že naše půda je schopná produkovat – že neztratí svou schopnost, že nezdegradovala a neskončila možnost výnosů, které potřebujeme.

Proto se musíme starat, aby půda a krajina byla živá. Aby ve chvíli, kdyby nastal problém, jsme byli schopni na ní vypěstovat vše zásadní. Jenže hospodaření na velkých plochách, které převažuje, poškozuje půdu, působí erozi jak větrnou, tak vodní – tedy poškozuje potravinovou bezpečnost.

Do senátorské kanceláře by za vámi mnozí chodili s prosbou o radu. Ohledně zadržování vody v krajině spustila vláda dotační program Dešťovka. Je to prospěšná věc nebo je jiný způsob, který byste lidem s rodinnými domy doporučil?

Řeknu to takto: Samozřejmě každá věc, kterou můžete udělat, a jakákoli aktivita, kterou vyvinete, abyste se dokázala se suchem vypořádat, je důležitá. I Dešťovka.

Je mimo jiné i důležitým propagačním nástrojem, díky němuž si lidé uvědomí, že zde problém existuje. Spousta lidí pochopitelně totiž dopady úplně nevnímá. A když je zle a nastanou velké nesnáze, jsou najednou velmi překvapení, že máme nějaký problém.

Na druhou stranu – pokud by naším opatřením proti suchu byla především Dešťovka, tak je to legrační, protože jde o opatření asi tak, jako kdyby proti vám jel tank a vy jste na něj vytáhla pistoli a chtěla se ubránit. Podobně účinná je Dešťovka v rámci celého boje se suchem. Je potřeba mnohem víc…

Co je tedy nejzásadnější a co budete prosazovat?

Nejzásadnější je adaptace samotné krajiny a změna hospodaření v ní. Znamená to diverzifikovat krajinu, aby se stala pestřejší, nedominovaly v ní velké jednolité celky. Aby nechyběla organická hmota v půdě, které se jí teď nedostává a vymizely i mikroorganismy – ty  právě v půdě pracují a vytvářejí fyzikální vlastnosti, které umožňují, aby půda byla schopná absorbovat vodu po dešti. Vytvářejí pórovitost půdy, díky čemuž ona nasákne vodu.

A pokud mikroorganismy chybí, je půda příliš kompaktní a nejsou v ní póry. Deště z ní pak stečou stejně, jako stečou po asfaltu. Zvláště když půdu ještě udusá těžká zemědělská technika, která po ní jezdí.

Samozřejmě je vhodná spousta krajinných prvků – různé mokřádky, tůně, meze, zasakovací příkopy, stromy, keře… Velkou funkci budou mít agrolesnické systémy, které se na západě používají a u nás stále ne.

Daniel Pitek ukazuje rád veřejnosti třeba takovéto snímky, které ukazují výsledky jeho „krajinotvorby“, kdy své pozemky šperkuje množstvím pestrých vodních prvků.

Velká pole se jednoduše dají předělit alejemi stromů, a ony už pomáhají zabraňovat vodní erozi, větrné erozi. Pomáhají ochlazovat mikroklima a zadržovat vodu, která v místě naprší. Tohle vše je možné udělat.Samozřejmě dalším opatřením v rámci adaptace krajiny v rámci klimatické změny je snaha snižovat emise skleníkových plynů. A když vezmu současnou vládu, která tedy přišla s Dešťovkou… Na druhou stranu v minulém období se prolomily limity pro těžbu hnědého uhlí a teď ČEZ prodal Počerady firmě pana Tykače, který tam dál bude spalovat hnědé uhlí, což je velká produkce oxidu uhličitého…

Četl jsem, že Počerady vyprodukují tolik oxidu uhličitého jako všechna nákladní auta v České republice.

To jsou velmi nevyrovnané věci, když na jednu stranu přijdeme s Dešťovkou, abychom bojovali se suchem, ale na druhou stranu spoustu věcí, které bychom měli dělat – a to těch zásadních (Dešťovka je jen doplňková stejně jako přehrady), tak ty už neděláme…

Jak je možné, že jsme do takového stavu vůbec dospěli? Vždyť už hodně dávno před revolucí tohle fungovalo – fungovali sedláci, farmy, pak se najednou nesmyslně narovnávala koryta řek a dnes je potřebujeme navracet přirozeného stavu s meandry, pak „každá vesnice měla JZD“…

Před revolucí to nefungovalo, to jsme časově někde jinde. Krajina byla v ideálním stavu ještě asi někdy po druhé světové válce do 50. let minulého století.

V době, kdy došlo k přetržení kontinuity zemědělského hospodaření v  tradičních hospodářstvích, tak sedláci, kteří na pozemku působili celé roky, je předávali z generace na generaci – z děda na otce a z otce na syna.

Tam potom vznikla JZD a státní statky. Začalo se hospodařit velkoplošně intenzivním způsobem, kdy oni změnili tvář krajiny, její strukturu. Její pestrost tím zlikvidovali a krajina začala být fádní.

…ano, vybavuji si vykonstruované procesy se sedláky a vyhánění z jejich pozemků…

… a to bylo za komunismu. K tomu právě na Západě nedošlo, protože se tam dlouhodobě drží tradice, kdy hospodaří rodinné farmy. Proto když se podíváte na leteckou mapu na ČR, tak vidíte velké celky, ne moc mozaikovité. Zato Rakušáci tam mají spoustu malých „proužků“ a malých políček. Když si vezmete, že v Rakousku se na 80 procentech orné půdy hospodaří na polích do dvou hektarů velikosti, tak jasně vidíte rozdíl.

Bohužel začátek destrukce české krajiny spadá právě do doby socialismu za vlády komunistů. Alarmující je, že máme více než 30 let po převratu, kdy měl socialistický systém být pryč, a nebyli jsme schopni dosud zemědělství restrukturalizovat.

Nadále zde působí velké podniky a právě JZD, státní statky, které se hodně přetransformovaly do různých akciových společností a hospodaří bohužel stále stejným nebo podobným způsobem jako za socialismu.

Naopak se to i zhoršilo, protože například v 80. letech pěstovali hodně pícnin na polích, měli dostatek dobytka, což oproti socialismu nyní ještě ubylo.

Ano, to jsem trochu měla na mysli…

Dneska se pěstují čtyři nejekonomičtější plodiny, což je pšenice – jak ozimá, tak jarní, potom ječmen – většinou sladovnický, kukuřice a řepka. A chybí organická hmota, protože nemáme zdaleka tolik dobytka, aby se dostal do půdy dostatek chlévské mrvy.

Mimoto nevyužíváme zelené hnojení, což jsou meziplodiny: osevní postup neprobíhá, jak by měl – tedy že se plodiny vhodně střídají a ponechává se úhor (část pole leží dočasně ladem a tyto části se cyklicky střídají). Dnes se takto nepostupuje, pěstují se jen tržní plodiny.

Tomu se říká „důsledek kapitalismu“, bohužel…

Ale když se podíváte do řady zemí, kdy kapitalismus nikdy nebyl přerušen, nikdy tam neměli komunisty a socialismus, tak tam kapitalismus v zemědělství funguje trochu jinak. S rozmyslem.

To máte pravdu.

Samozřejmě že legitimním cílem podnikání je vytvořit zisk a podnikatelé se snaží jej mít co možno nejvyšší.

U nás se zapomnělo, že zemědělství je podnikání na půdě, tedy na něčem, co zemědělští podnikatelé nevytvořili, ale má to sloužit všem… Zemědělské podnikání je zároveň veřejná služba, že ano?

Pokud podnikáte v rámci zemědělství nebo lesnictví, musíte brát na zřetel, že podnikáte s živým prostředím, tudíž musí jít spíše o hospodaření a nelze se zaměřit na maximální zisk v konkrétním roce. Musíte jej rozložit na dlouhé období, postupně si brát jen nějaký přijatelný „desátek“, abyste si nezničili „výrobní nástroj“, který vám zisky přináší.

Krajina, živá půda, životní prostředí – když je zničíte, tak vám prostě pak žádný zisk přinášet nebude.

Podobné je lesnictví. Když vlastníte les, také jej nemůžete celý pokácet a vyprodat všechno dříví, které z něj v danou chvíli máte. Každý rok můžete vytěžit pouze tolik, kolik vám přiroste. Když vím, že mám například tisíc hektarů lesa a každý rok mi přirostou čtyři kubíky dřeva na hektar, tak ročně, abych les nepoškodil, mohu pokácet maximálně čtyři tisíce kubíků dřeva.

Když pokácím víc, už do lesního prostředí zasahuji nepřiměřeným způsobem.

V naší rodině máme rovněž kus lesa jako součást pozemku a teď se těží v podstatě „jen“ to, co je poškozené kůrovcem. Nemíváte pocit, že řady změn si všimnou více lidé právě na vesnici než ve městě?

To ano, ale dneska si přírodních změn už všímají i naprostí laici.

Pokud je les podél silnice někde, kudy lidé jezdí třeba na chatu, už samozřejmě vidí: Když jdou na houby a les je „sežraný“ od kůrovce.

Stromy jsou kvůli němu oslabené a nedokážou se mu v současném suchu bránit. Kůrovci naopak sucho a teplo vyhovuje a zvládne rozšířit za rok víc generací než v dřívějších podmínkách.

To vidí všichni. A že se sníží produkce, protože se periodicky nestřídají zlepšující plodiny, a že není dostatek vody, to už dnes vidí také všichni. Nebo že studna je prázdná a vyschl potok. Jde o signály, kterých si všimne i naprostý laik.

V loňském roce se konala řada akcí v souvislosti s klimatickou změnou – i čeští mladí lidé se zapojili do kampaní spojených s „pověstnou“ Gretou Thunberg. Co byste poradil mladým: K čemu se mají přimknout, co podpořit, do čeho se smysluplně zapojit, chtějí-li k nápravě přispět a neví jak, a ještě navíc jsou třeba z města?

Myslím, že hlavně mohou změnit způsob života. Začnou žít tak, aby změnili nepříznivé návyky a žili stylem, který je lepší pro společnost i krajinu. Například se snažíme přecházet na „čisté technologie“ – lidé upřednostní tepelná čerpadla, aby nezatěžovali příliš životní prostředí, a podobně. Aby měli auta, která neprodukují tolik emisí – mnoho řidičů dnes přechází na kombinované motory, takzvané hybridy.

Samozřejmě by mě těšilo, kdyby se snažili vstoupit do zemědělského hospodaření – v tom by jim právě měl pomoci stát, aby jim poskytl motivační podmínky, že budou chtít a také budou mít možnost.

Možnost v tom smyslu, že je těžké sehnat volnou půdu?

Znám několik lidí, kteří se mě ptali, že by rádi, ale nemají možnost pozemku. Začít dneska hospodařit ve stávajících podmínkách není vůbec jednoduché, protože proti nim stojí velká konkurence agrárních podniků, které mají propachtovanou většinu zemědělské půdy. Kdo chce začít, nemá se v podstatě jak k půdě dostat.

Tohle všechno by se mělo změnit. Právě i proto, aby byl prostor také pro mladé lidi.

Činnost v různých aktivistických skupinách je samozřejmě rovněž důležitá, ale i jejich přístup v rámci voleb: Podporovat politické strany, které se snaží s tímto neblahým stavem něco doopravdy udělat, aktivně, a ne téma jen využívat jako „pí ár“.

Vy se chcete zabývat i nepřímo zemědělskými tématy, byť téma podpory středního a drobného podnikání s ním úzce souvisí. Zajímá však samozřejmě mnohem širší skupinu voličů. Ve vašem programu do senátorských voleb máte uveden například bod „snížení zdanění práce“ – co tím přesně myslíte a proč?

Je to jednoduché. Když dneska na hlavní pracovní poměr zaměstnáte člověka, který vás nákladově vyjde na 40 tisíc korun měsíčně, dostane na ruku něco přes dvacet tisíc. Zdravotní a sociální odvody a daň je tak velké daňové břímě, že je to jedno z největších zatížení práce v Evropské unii.

Pak se kritizuje, že zde bují švarcsystém… Ale když si vezmete sněmovnu, tak asistenti poslanců fungují na švarcsystém! Místo abychom si lhali do kapsy, je lepší být sami k sobě upřímní a nastavit pravidla, aby se lidem – jak zaměstnancům, tak zaměstnavatelům – vyplatilo je dodržovat a nabízet úvazky na hlavní poměr. Když je zaměstnávání přespříliš zatíženo daněmi, snaží se je pochopitelně někteří obcházet.

Celkově podpora drobného podnikání je u nás malá. Věc, která mi hodně vadí, je elektronická evidence tržeb. Je podle mě úplně nesmyslná. Ukazuje se to nyní i v rámci opatření kvůli COVID-19. Šlo o první věc, která byla zrušená.

Vy jste proti EET protestoval výrazně (zavřel kvůli ní i hospodu, kterou převzal po předešlém provozovateli, jenž končil se ztrátami. Pohostinství nechala kdysi vybudovat obec Velemín v objektu bývalé armádní ubytovny)…

…Mě dokonce ministerstvo financí vyzvalo, abych se setkal s ministrem, což byl tenkrát Andrej Babiš. Seděl jsem s ním přes dvě hodiny v Litvínově a dohadovali jsme se o EET. Oni neměli argumenty, neměli odpovědi na hromadu otázek, které jsem jim pokládal.

Můj dojem byl, že celé EET vzniklo proto, aby získali body u skupiny lidí, kterým lze namluvit, že tímto způsobem bojují proti malým a středním podnikům – že živnostníci jsou ti, kteří tady kradou a žijí na úkor ostatních jako nějaké pijavičky, přisáté na stát. To samozřejmě není pravda, že ano. Naopak! Když funguje střední třída, pak se ekonomický systém – pokud se jí daří – o ni opírá nejvíc.

Velké podniky naopak, když sem přišly, získávaly „daňové prázdniny“, různé investiční pobídky a pozemky za pár korun. Někdy jsem až kroutil hlavou. A tohle drobní podnikatelé nedostali, ti se vždy museli sami prát s realitou. A ještě se na ně uvalí elektronická evidence tržeb a spousta další byrokracie.

Jaké hlavní argumenty máte proti EET?

EET je pro mě nepřijatelná proto, že firmy zatěžuje zbytečně, také ovlivňuje jejich výkon, protože se někdo musí zabývat těmi dalšími povinnostmi.

Navíc lidé ručí za přenos dat nějakou sítí, která jim nepatří. To je vlastně šílené.

A ještě jedna důležitá věc – já ten zákon považuji za protiústavní. I kdyby lidí, kteří nejsou schopni nebo ochotni splnit podmínky EET, bylo jen pár, tak stát je k tomu nemůže nutit.

Proč přesně? Myslíte kvůli nutnosti internetu?

Právo na obživu je základní právo občanů této země. Jestliže někdo neumí na počítači nebo není on-line připojený nebo toho není schopen – a takových lidí znám hodně, tesaři, zedníci a mnozí další, kteří se dlouhé roky živí „sami na sebe“, a přitom nikdy neměli zapnutý počítač. Je jim třeba 60 let a ten svůj obor ale umí… Není důvod, proč by najednou museli být on-line, v rámci nějaké technologie, které nerozumějí, které se bojí a která jim vadí.

Pak je zde ještě druhá skupina lidí, která toto není ochotna dělat z nějakých náboženských nebo názorových důvodů. Například v Americe žijí Amišové, kterých je několik desítek tisíc. Normálně podnikají, přestože v rámci své víry nepoužívají automobily, elektřinu, počítače… Vše vyrábějí ručním nářadí, své produkty vozí v povozech s koňmi.

(Mají zakázáno používat například i telefon. Odmítají militarismus a násilí. Žijí na venkově, živí se zemědělstvím či malým obchodováním a výrobou nábytku. Nepřijímají vládní pomoc, jakožto i pojištění; o své členy se společenství stará po celý život. Platí federální, státní i místní daně s výjimkou starobního pojištění.)

Podobné skupiny, které z názorových důvodů nepoužívají moderní technologie, jsou i u nás. Tímto zákonem jsme daným lidem řekli: My vás posíláme do ilegality. Protože vy se tady nemůžete legálně živit.

To je zajímavý úhel pohledu…

A je to pravda a nikdo o tomto nemluvil. Když jsem toto Babišovi a spol. říkal, tak na mě koukali, jako kdybych spadl z oblak.

Daniel Pitek je mimo jiné předsedou hodnoticí komise Pestrá krajina, která každoročně oceňuje nejšetrnější statkáře z téměř osmi tisíc členů Asociace soukromého zemědělství ČR, dále členem republikové rady ASZ ČR a místopředsedou oblastní organizace ASZ ČR Litoměřicko. Je členem čestné rady Českého svazu ochránců přírody a zasedá v radách Agentury pro ochranu přírody a krajiny a Fakulty životního prostředí na České zemědělské univerzitě v Praze. V roce 2016 obdržel ekologického „Českého lva“ – cenu Josefa Vavrouška za svůj mimořádný přínos pro životní prostředí.