Psychopat, oficiální termín používaný v dnes už zastaralém diagnostickém systému, byl v psychiatrii nahrazen pojmem porucha osobnosti (třeba disociální). Pod širším označením se skrývá bezcitný, sociální, ekonomický i sexuální predátor; více psychopatů se přitom vyskytuje mezi muži, jak ukazují průzkumy.

Nejsou však šílení; jsou to racionální, zpravidla inteligentní lidé. Řada z nich dosáhne v životě úspěchu, byť na úkor ostatních. Psychiatrička Alena Gayová podotýká, že psychopatie na rozdíl od psychózy (například schizofrenie) neznamená, že dotyčný nenese zodpovědnost za své chování. “Nemá sníženou příčetnost,” upozorňuje.

“Můj kolega v právní firmě byl schopen zneužívat lidi naprosto bez výčitek,” líčí právník David. “Byl vynikajícím vypravěčem. Vlichotil se mi, chodili jsme na večeře, jenže pak ukradl výsledky mé práce. A já trouba ho zval předtím domů, až mi svedl ženu.”

David se rozvedl a opustil i firmu, zatímco jeho kolega jezdí v novém voze a má novou milenku. “Životní cíl mají jediný – moc,” shrnuje dnes svou zkušenost. “Moc totiž znamená nejen přístup k majetku, kontrolu nad druhými, ale třeba i přísun sexu.”

Podle renomované psychiatrické literatury je psychopatů ve společnosti šest až třináct procent. Psychiatr Cyril Höschl však míní, jak uvedl v týdeníku Euro, že poruchou osobnosti trpí v průměru šest až devět procent populace. Pravděpodobnost, že se člověk stane obětí vraždícího maniaka, je ovšem mizivá. “Mnohem spíše objevíte psychopata v šéfovi nebo kolegovi,” potvrzuje Davidův příběh psychiatrička Alexandra Trefilová.

Parazité

Ale popořadě. V případě subkriminálnímích sychopatů jde statisticky o jednoho člověka ze sta. Jejich životní strategie je parazitní. Omezit následky jejich patologie ale dokážeme pouze v případě, že jsme s to je identifikovat. A to je často velmi složité, jak ukazuje příběh Petra a jeho matky, která svého syna celý život bránila.

Petr (jméno je změněno z důvodu ochrany soukromí, pozn. red.) vyrůstal bez sourozenců v katolickém prostředí, byl středem pozornosti rodiny. Po nástupu do školy nezvládal kladené nároky. Nenacházel kamarády, neuznával učitele, začal se záškoláctvím. Postup do vyšších ročníků byl vždy spojen s intervencemi matky na “příslušných místech”. Lékařské vyšetření konstatovalo: “Trpí rozsáhlejší psychickou poruchou.” Po vyučení se snažil najít si práci, leč nikde nevydržel. A opět pomohla matka. Synovi nabídla společné bydlení a finanční výpomoc z důchodu.

“Je bez vyhraněnějších zájmů, neprojevuje hlubší citový život, potřebu přátelství ani zájem o druhé pohlaví. S postupujícím věkem se stává více náladovým, samotářským a stupňují se u něj prvky agresivity vůči matce při vymáhání peněz,” popisuje posudek, který má redakce Tiscali k dispozici. Případ na popud příbuzných prošetřuje policie. Matku totiž Petr zavírá na balkón, zabavuje jí jídlo, peníze, klíče a telefon.

Děcka bez soucitu

Tresty a nápravná opatření nepomáhají, protože psychopat není schopen vžít se do pocitů oběti a pocítit lítost.

“Prožívá uspokojení z toho, že může kontrolovat ostatní. Manipulace se pro něj stává obsesí až natolik, že pomalu míří k jedinému cíli: rozhodovat o životě a smrti nějaké osoby či zvířete,” varuje psychiatrička Trefilová s tím, že nezvratným faktem zůstává, že se psychopati rodí, nejsou “vytvořeni”.

Rozhodující podíl na tom má genetická výbava. Jinou příčinou může být poškození mozku plodu. A pro milující rodiče je leckdy opravdu obtížné pochopit, co jsou jejich děti zač. Kupříkladu pro ty, kteří zjistili, jak se baví jejich synové: Ve slovenském Svidníku před časem bratři upálili kočku. Nahráli to na mobil a video zveřejnili. Zvíře polili benzinem, zapálili a poté zaživa zakopali.

Na nahrávce, zachycující utrpení kočky, bylo slyšet, jak se pachatelé dobře baví. “Kdo si dá pečenou kočku?” vykřikoval jeden z nich. Hlas poznala ředitelka školy, díky tomu se na bratry přišlo.

Nedávný případ, kdy děti (5, 6 a 8 let) v jihlavské zoo ukamenovaly v době, kdy měly sedět ve škole, plameňáka, není třeba připomínat.

Pan Božský

Okouzlující, inteligentní, bystrý, sebevědomý. Tato označení se objevují v případových studiích týkajících se psychopatů. Rozeznat člověka s touto poruchou je však i dle profesionálů obtížné. “Zdá se, že mají velké množství vlastností, které jsou paradoxně nejvíce žádány běžnou populací,” podotýká doktorka Trefilová.

“Ničím nenarušitelná sebejistota je právě tím, o co normální lidé usilují třeba návštěvami kurzů na zvýšení sebevědomí.” Trefilová také upozorňuje, že “v mnoha případech je magnetická přitažlivost psychopata pro členy opačného pohlaví téměř nadpřirozená”.

Na takové “kouzlo” doplatila i sedmatřicetiletá Alice. Její budoucí manžel, kterého poznala v práci coby asistentka, byl na pracovišti jako beránek a mezi kolegy oblíbený. “Zábavný, laskavý, ochotný kdykoli podat pomocnou ruku,” popisuje ho Alice. Vzápětí přiznává, že po svatbě, jakmile přicházel domů, ji zpravidla bil: “Bušil do mě pěstmi. Vleže jsem se schoulila do klubíčka a chránila si břicho, protože jsem byla těhotná.”

Její choť, ekonom, je vysoce inteligentní. Když se k němu nastěhovala, pomaličku ji tlačil tam, kam chtěl – do izolace. “Vysvětloval mi, že jsem pro přátele příliš dobrá. Dokonce mi zakázal chodit do práce a jezdit autem,” líčí s tím, že teď už ví, že psychopaté jednají tak, že obětem předkládají konflikty: obvykle co všechno je špatně a jejich vinou.

Alice reagovala zprvu emotivně, posléze manžela omlouvala, a dokonce sáhla k tomu, že se začala proměňovat k jeho obrazu. Tlak však neustával. Naštěstí zasáhl její otec, u kterého teď s dítětem bydlí.

Život s psychopatem tedy nemusí být od počátku nesnesitelný. Takový muž dokáže ženu okouzlit, šarmantně s ní komunikovat, a je-li přistižen při lži, vytasí se pravděpodobně s nějakou věrohodnou historkou. Vztah s ním ale končí podlomeným sebevědomím.

Psychopat si výčitky nedělá, stejně jako Alicin manžel, který byl oblíbený už v dětství a obklopoval se submisivními dětmi, kterými mohl manipulovat. “Byla jsem omráčena jeho mocí. Okouzlena. Zahanbena pocitem viny, které ve mně probouzel. Až když bylo pozdě, došlo mi, jak moc mi ubližoval,” popisuje Alice.

Tyranský rodič

Psychopaté nicméně nesužují jen manželky, nýbrž i své děti. Tomáš (6 let) nechtěl spát a otec ho v opilosti surově uhodil. V psychiatrické ordinaci uvedl, že mu otec nadává do blbečků a rozhazuje hračky. Nikdy mu neřekl, že je hodný nebo šikovný. Jeho matka se s manželem často hádala. Ten na všechny křičel, že je zabije.

Tomáš jednou viděl v televizi, jak dávají kolem krku někomu provaz, a ten člověk pak zemřel. Myslí si, že je v nebi a má se dobře; přesně tak, jak mu říkali, když umřela prababička. Proto šel Tomáš na dvorek, našel provaz, dal si ho kolem krku, vylezl na žebřík a druhý konec šňůry k němu přivázal. Lezl dolů, držel se rukama, nato se pustil. Po chvíli se provaz rozvázal a on spadl. Našla ho matka, vyvlékla ze smyčky a krk mu ošetřila. Nyní jsou oba v bezpečí azylového domu.

Hadi v oblecích

Evoluční biologové tvrdí, že psychopatické chování může být pro své nositele pozitivní: nedostatek emocí, citu i násilnické chování jim usnadňuje dělat kariéru. Počet psychopatů mezi vedoucími pracovníky, mezi které patří i Alicin muž, poslední dobou podle průzkumů roste.

“Pravděpodobně jich je více než mezi vězni,” říká k tomu Paul Babiak, newyorský psycholog a spoluautor knihy Hadi v oblecích: aneb Psychopat jde do práce (Academia, 2014). Růst počtu psychopatů na vedoucích postech velkých firem je podle něj novým fenoménem: takzvaná firemní kultura vytváří prostředí, v němž mohou svoji duševní poruchu obrátit v pořádné plus.

Proč jsou tedy vůbec najímáni? Řada zasloužilých šéfů k “hadům v oblecích” vzhlíží, hřeje si je na prsou. “Je přesně jako já před dvaceti lety!” říká si. Zatímco ale zvnějšku rozdíl není, vnitřní motivace se liší: faktický manažer firmu nakonec vždy upřednostní před vlastním egem, cítí odpovědnost za zaměstnance i závazky k akcionářům, psychopat nikoli. Bude-li třeba, stáhne s sebou celou společnost či oddělení. Když ne on, pak nic a nikdo…

Jak odrazit psychopata? Vzít nohy na ramena

Jaké možnosti má člověk, kterému se psychopat dostane do života? De facto dvě: buď být obětí, anebo protivníkem. Nic mezi tím není. V obou případech je špatný ten druhý, tedy z pohledu psychopata.

Podle psychologů i psychiatrů je pro běžné lidi tou nejlepší obranou dobrá paměť a (ač je to s podivem) obyčejné drby. Nemusíte být chytřejší než psychopat, stačí si zapamatovat věci, které dělal před pěti, deseti lety.

“Dřív býval v kostelech zvyk ohlášek. Několik měsíců předem se řeklo, že ten a ten si chce vzít tu a tu, a dejte vědět, znáte-li překážky. Tím se lidé bránili proti sňatkovým podvodníkům. Podobné je to s psychopaty,” myslí si psycholog Jeroným Klimeš. Bohužel nejlepší rada pak zní: vzít nohy na ramena či se jim vyhnout (viz Jak poznat psychopata). Nad psychopatem totiž zvítězí jen málokdo a vyléčit ho nelze.

Robert D. Hare, kanadský kriminalista-psycholog a autor testu PCL-R, který se na celém světě pro diagnostikování psychopatie používá, je dokonce toho názoru, že psychopati by neměli být podrobováni psychoterapii, neboť ti inteligentnější přejímají psychoterapeutické postupy, aby pak snáze manipulovali svými oběťmi (včetně terapeutů).

“Psychopatii” dokládají i specifické změny ve funkci a struktuře mozku. Nejnovější výzkumy pomocí EEG umí odhalit absenci emocí i lítosti. Stejně tak mimořádnou sebestřednost, vysoce přehnaný pocit své vlastní hodnoty. Díky aktivitě či pasivitě konkrétních mozkových částí na různé podněty, je tak již možné psychopata diagnostikovat.