Advokátka Klára Samková je rozhořčena žalobou právníka Davida Záhumenského, který se u soudu dožaduje zrušení restriktivních opatření, jimiž vláda Andreje Babiše bojuje proti epidemii koronaviru. Záhumenský a jeho žena argumentují jejich nepřiměřeností. Samková oproti tomu odmítá, že by omezením volného pohybu či zavřením obchodů byla dotčena lidská práva: Právo seniorů jakožto ohrožené skupiny na ochranu před nemocí považuje za důležitější. Advokátka a aktivistka se též v textu sepsaném pro ParlamentníListy.cz zamýšlí nad tím, co má Česko dělat po krizi. Zjednodušit, zní její rada. Nemáme vlastní vodu? Vyvlastnit. Utíkají peníze do zahraničí? Zastavit.
Německá televize velebí virus: vymýtí staré, planeta zezelená
Necelého čtvrt roku poté, kdy se Tom Buhrow, intendant německé veřejnoprávní televize ARD, musel omluvit za „satirické“ video dětského sboru s názvem Moje babička je staré ekologické prase, zašly stanice ARD a ZDF ještě dál.
Christian Brandes Foto: Profimedia.cz
Na své online platformě nazvané funk umístil autor, herec a bloger Christian Brandes (38) se skupinou Bohemian Browser Ballett klip v délce dvě minuty a šest sekund. Dětem, na něž se portál zaměřuje, vysvětluje hodně po svém, jak je to s pandemií koronaviru.
Brandes hned v prvních dvou větách cynicky vykládá karty na stůl: „My z Browser Ballett říkáme koronaviru ano, planeta se jeho prostřednictvím sama ozdravuje.“
Naprosto v souladu s písní o babičce, určené kvůli svému přístupu ke klimatu k záhubě, video ukazuje prstem na seniory: „Je pozoruhodné, jak je virus spravedlivý. Vymete staré, ale mladí lidé infekci bez námahy přežijí. Generace 65+ naši planetu poslední půlstoletí devastovala.“
Který národ bude nejvíc zasažen, ptá se autor a vzápětí si odpovídá: „Američané, tedy ti, kteří planetu politikou růstu za každou cenu přivedli do nesnází.“ Poté dává dětským divákům lakonické rozhřešení: „Možná je koronavirus odpovědí na turbokapitalismus.“
A odpověď v Brandesových očích šlape jako báječně promazaný stroj: „Zkrachovala letecká doprava, omezuje se výroba, slábne poptávka po všem. Planeta nemůže dostat lepší zprávu.“
Do měsíce je v Německu 10 milionů nakažených, varují epidemiologové Koronavirus
A přichází finále, protože zelená idyla je náhle na dohled. „Půjde-li to takto dále, možná zažijeme nový zelený ráj.“ Ani úplný závěr by neměl zapadnout: „Méně lidí znamená menší nedostatek zdrojů, znamená méně hladu, znamená méně válek a méně důvodů pro uprchlictví.“ A shrnutí: koronavirus je „krásný a smysluplný reflex přírody, aby lidem opětovně řekla, kdo je tu pánem“.
Omluva – neomluva
Na chatu se ihned vyrojily v drtivé většině hlasy plné odsouzení a zděšení. „V čele televizí, které si platíme, stejně jako mezi politickými špičkami převažují duševně nemocní a pokřivení lidé,“ napsala uživatelka DieSchoene.
„Jejich Gretě (klimaaktivistce Thunbergové) se nesmí zkřivit ani vlásek na hlavě, aniž byste riskovali obvinění z nacismu. Jak ale nazvat ty, kteří za koncesionářské poplatky hlásají, že naše prarodiče si nevezme čert, ale virus, a že je to tak prima?“ dotázal se BeckerBecker.
Brandes se později omluvil seniorům s tím, že na vyznění klipu trvá.
Vyšlo 2020-03-16 na: https://cz.sputniknews.com/nazory/2020031611656926-vasicek-nemyslim-ze-by-se-po-koronaviru-svet-zmenil-jsme-v-evropskem-zalari-a-ceka-na-nas/
Bc. Robert Vašíček by rád zestátnil roušky. Kritizuje vládu za zpozdilé reakce na koronavirus. Jeho iniciativu vám předkládáme níže v interview. Vašíček je zastupitelem na Praze 11. Politicky je angažován v SPD. Je také znám svým návrhem přesunout sochu sovětského maršála Koněva do té části Prahy, kde se politicky a zastupitelsky exponuje.
Podcenili jsme virus či nepodcenili? Nejsme na tom zatím tak špatně jako v jiných zemích.
Zcela určitě jsme jej podcenili. Vláda měla okamžitě po vypuknutí epidemie v Evropě spěchat s nařízením, případně speciálním zákonem, který by zakázal dovolenou v zahraničí pro naše občany a který by dočasně zamezil přístupu cizinců do České republiky. Zůstali bychom zdravá pevnost uprostřed Evropy. Možná, že ještě můžeme…
Pojďme udělat krok stranou. Poradili bychom si jako zdravá citadela uprostřed nemocné Evropy?
Za současné hospodářské politiky ČR by nastala pouze hospodářská krize, ale nikoli zdravotní devastace.
Aby si lidé nemysleli, že jsme alarmisté? Jde konstatovat v rámci karantény něco pozitivního?
Kritizuji nikoli vyhlášení karantény, ale její pozdní vyhlášení. Je na ní pozitivní to, že byla konečně vyhlášena.
Můžu se Vás zeptat, jaký jste ročník?
1979.
Pokud si pamatujete na zdravotnictví před rokem 1989, poradilo by si s touto koronavirovou krizí?
Ano, zcela jistě.
Proč jsme se dostali do stavu, že nás pandemie překvapuje vnitrostátně i celoplanetárně?
Za prvé je to kombinace ekonomických rozhodnutí Babišovy vlády, která záměrně velmi dlouho mlčela, aby nedošlo k rozvoji hospodářské krize. Raději ohrožovala životy lidí. Zároveň je to kombinace nevědomosti občanů ČR. V rámci této nevědomosti občané nemají roušky. To je na celé karanténě to nejsmutnější.
Proč jsou ale problémy ve světě, kde není Babiš, v Itálii mají přece větší problémy?
Zadruhé, abych pokračoval, Itálie je speciální případ, kdy tento stát je, myslím si, od pádu Římské říše pouhým odleskem původní státní moci, která od používání rozumu přikročila k používání znaků moci; je to klasický evropský případ pádu kdysi slavné civilizace. Podobně i my jako Česká republika dnes vyznáváme vnější znaky suverenity, ale vnitřně jsme ekonomickými vazaly EU, sami sobě ve skutečnosti nevládneme.
ČR zavřela hranice. Tak moc jsme před tím chtěli do EU. Nyní nám Evropská komise vyčítá, že jsme se hermeticky „utěsnili“. Ekonomka Šichtařová tvrdí, že EU právě tímto odumřela (není s to reagovat adekvátně na hrozbu). Jak moc se změní svět a ČR po koronaviru?
Nemyslím, že by se po koronaviru svět změnil. Lidé budou stále nevědomí a politické elity stále nepřipravené. Na další zdravotní a ekonomické krize (podobný názor včera v Otázkách Václava Moravce formuloval i prezident České stomatologické komory doc. Roman Šmucler, pozn.).
Zůstane EU soudržná.
V mezích možností, ano. Už dávno nejsme společenstvím radosti a evropské spolupráce, ale ekonomickým žalářem, a to se nezmění. Virus má velkou smrtnost mezi staršími lidmi, nezabije nás jako národ, ale na další krizi nepřipraví. Přirovnal bych situaci v EU k Římské říši a Spartakově povstání otroků…
Jak to myslíte?
Jakmile zemřel Spartakus, nositel svobody, otroci se vrátili do práce. To je bohužel povaha Evropanů.
Vyloupl se tu v poslední době nějaký zjevný Spartakus?
Spartakem je každý, kdo upozorňuje, že král je nahý, a kdo si uvědomuje, že systém nás na jedné straně nutí poslouchat, ale na druhé straně nás nechrání před globálními hrozbami, ať už je to celosvětová pandemie koronaviru nebo nekontrolovaná nelegální migrace do EU.
Může virus zbavit – metaforické řečeno – novodobé „Spartaky“ chuti podnikat kroky ke zlepšení poměrů v EU?
To si nemyslím. Kdo se narodil jako svobodný, svobodný zůstane. Důležité je vést ke svobodě co nejvíce lidí v EU.
Co navrhujete ke koronaviru?
Má opatření ke koronaviru vycházejí ze zkušeností vyspělých asijských ekonomik, jako je Singapur a Tchaj-wan. Jako první důležitou věc považuji celoplošné zavedení povinného nošení roušek na veřejnosti.
Kolik máte roušek vy?
Je to smutné, nemám ani jednu. Je to proto, že s rouškami obchodují spekulanti. ČR není schopna roušky ani vyrobit, ani dodat. Navrhl jsem proto zestátnění roušek od podnikatelů. Tyto by se kompenzovaly na základě ceny fakturované každým jednotlivým podnikatelem v kalendářním roce 2019, pakliže podnikatel v roce 2019 roušky již vyráběl… V případě, že by v roce 2019 roušky ještě neprodával, přihlédlo by se k cenám obvyklým za tento sortiment.
Toto zestátnění je nutností, abychom se k rouškám v ČR dostali. Je smutné, že v ČR neexistuje podnikatel, který by roušky v řádech milionů mohl dodat. Přitom se nejedná o nijak složitou technologii. Tady je vidět, jak nesoběstačná jsme ekonomika a jak nefunguje politické řízení ČR.
V ČR je nouzový stav a karanténa. Na včerejší tiskovce v noci vlády nebylo jasné, zda je karanténa toliko dobře míněním doporučením či vynutitelným drakonickým opatřením… Co si o tom myslíte?
Lidé jsou dle mého názoru rozumní. Protože mají pud sebezáchovy a nepřejí si další šíření koronaviru. Hanba ovšem těm, kteří před pár týdny jeli na dovolenou do Itálie a do dalších, už tehdy rizikových destinací. Jsem jeden z těch nemnoha, kteří svou cestu do zahraničí zrušili, právě v důsledku vypuknutí epidemie v EU.
Jaká je vaše celková prognóza?
Nejsem věštec, tudíž nemohu slíbit, že do měsíce bude po všem, i když si to moc přeji. Dále uvedu, minimálně nás čeká hospodářská krize, srovnatelná s krizí v roce 2008. Přeji si, aby na koronavirus neumřel ani jeden Čech.
Politici, šéfové, ředitelé a vedoucí: Co máte dělat a kdy?
Původní autor: Tomas Pueyo, odkaz na originál v angličtině
Přeložil: Adam Křivka, Vít Černý, Ondřej Zabloudil Pechník
Chyby nebo korekce posílejte na: adam.krivka@skaut.cz. Korektury probíhají.
Aktualizováno 12. 3. 2020
Se vším, co se děje kolem koronaviru, může být velmi obtížné se rozhodnout, jak postupovat — co dělat teď? Měli byste počkat na více informací? Udělat něco dnes? A co?
Tímto se budu zabývat v tomto článku, pomocí mnoha grafů, dat, modelů a spousty zdrojů:
Kolik případů koronaviru bude reálně ve vašem regionu?
Co se stane, když tyto případy vyjdou na povrch?
Co byste měli dělat?
Kdy?
Až dočtete tento článek, tohle je to, co si z něj odnesete:
Koronavirus se k vám blíží. Blíží se exponenciální rychlostí: postupně a pak náhle. Je to otázka dní. Možná týdne nebo dvou. Až přijde, váš zdravotnický systém bude přehlcen. Vaši spoluobčané budou ošetřováni na chodbách. Vyčerpaní zaměstnanci zdravotnických zařízení budou kolabovat. Někteří zemřou. Budou se muset rozhodovat, který pacient dostane kyslík a který zemře. Jediný způsob, jak tomu zabránit, je sociální odstup. Ne zítra. Dnes. To znamená udržet co nejvíce lidí doma, počínaje tímto okamžikem.
Jako politik nebo jakákoliv osobnost ve vůdčím postavení, máte moc a odpovědnost bránit postupu koronaviru.
Možná teď máte obavy: Co když to přeženu? Nebudou se mi lidé smát? Nebudou na mě naštvaní? Nebudu vypadat hloupě? Nebylo by lepší počkat, až něco podniknou ostatní? Co když příliš poškodím ekonomiku?
Ale za 2–4 týdny, až bude celý svět zavřený doma a kdy několik cenných dnů sociálního odstupu, které jste zavedli, zachrání spoustu lidských životů, vás již lidé nebudou kritizovat: budou vám děkovat za učinění správného rozhodnutí.
Tak jo, pojďme na to.
1. Kolik případů koronaviru bude reálně ve vašem regionu?
Šíření v různých zemích
Graf 1: Celkové světové případy koronaviru
Celkový počet nakažených rostl exponenciálně, dokud to Čína nedostala pod kontrolu. Potom však nákaza unikla do světa a teď je z toho pandemie, kterou nikdo nemůže zastavit.
Graf 2: Celkové případy koronaviru mimo Čínu
Dnes většina případů pochází hlavně z Itálie, Íránu a Jižní Koreje.
Graf 3: Případy koronaviru po zemích (kromě Číny)
V Jižní Koreji, Itálii a Íránu je tolik nakažených, že skoro nejdou vidět ostatní země. Zvětšeme si tedy pravý dolní roh grafu.
Graf 4: Případy koronaviru po zemích (kromě Číny, Jižní Koreje, Itálie a Íránu)
Můžeme vidět mnoho zemí s exponenciálním růstem. Většina z nich jsou západní země.
Graf 5: Denní nárůst případů mezi 5. a 6. 3. Červený text: Země za touto čárou zdvojnásobí počet svých případů každé 2 dny (Pozn.: 1,4*1,4=1,96)
Pokud se budeme držet takového tempa růstu pouze jeden týden, tohle nás nemine:
Graf 6: Předpověď případů koronaviru po zemích (kromě Číny, Jižní Koreje, Itálie a Íránu)
Pokud chcete pochopit, co se stane a jak tomu předejít, musíte se podívat na země, které si tím již prošly: Čína, východní státy dotčené SARSem 2003 a Itálie.
Čína
Graf 7: Časová osa událostí v Hubei
Toto je jeden z nejdůležitějších grafů.
Oranžové sloupky ukazují oficiální denní počet nových případů v provincii Hubei (česky Chu-pej, tady ale pro udržení mezinárodního kontextu uvádíme Hubei), tj. kolik lidí bylo ten den diagnostikováno jako pozitivní.
Šedé sloupky označují skutečný počet denních nových případů koronaviru. Čínští odborníci je vyvodili tak, že se ptali pacientů při diagnóze na to, kdy se u nich začaly projevovat příznaky nemoci.
Tato čísla tehdy nebyla známa. Můžeme je vyvodit pouze při zpětném pohledu: úřady nevědí, že se u člověka projevují příznaky nemoci, vědí, že člověk šel k doktorovi a byl diagnostikován.
To znamená, že oranžové sloupky ukazují, co úřady věděly, a šedé co se reálně dělo.
21. ledna počet nových diagnostikovaných případů (oranžová) prudce roste: je asi 100 nových případů. Ve skutečnosti bylo ten den ale nových případů 1500; a rostly exponenciálně. Úřady to však nevěděly. Jediné, co věděly bylo to, že ten den přibylo 100 nových případů této nové choroby.
Dva dny potom, úřady uzavřely město Wuhan (česky Wu-chan, podobná situace jako s Hubei). Počet nových diagnostikovaných případů denně v ten moment byl asi 400. Zapamatujte si toto číslo: rozhodli se zavřít město s pouze 400 novými případy denně. Ve skutečnosti ale ten den bylo ve Wuhanu asi 2500 nových nakažených, ale to nevěděli.
Dalších 15 měst v provincii Hubei se uzavřelo následující den.
Do 23. ledna, kdy Wuhan vydal zákaz veškerého pohybu, můžeme říct, že šedý graf roste exponenciálně. Skutečné případy rostly prudce každý den. Hned jak se Wuhan ”vypnul”, nárůst se zpomalil. 24. ledna, kdy se dalších 15 měst uzavřelo, nárůst nových skutečných případů zvolnil až zastavil. Maximální počet případů byl dosažen dva dny poté a od té doby se pouze snižoval.
Všimněte si, že oranžové (potvrzené) případy stále rostly exponenciálně: celých dalších 12 dní to vypadalo, že se nemoc stále prudce šíří. Ale nebylo tomu tak. Lidé jen měli čím dál silnější symptomy a chodili více k doktorovi. Systém diagnózy byl také čím dál efektivnější.
Tento koncept potvrzených a skutečných případů je důležitý. Ponechme si ho v paměti na později.
Zbytek Číny byl dobře řízen centrální vládou, takže podnikli okamžitá a drastická opatření. Toto je výsledek:
Graf 8: Případy koronaviru (čínské regiony kromě Hubei vs. Itálie, Írán a Jižní Korea)
Téměř ploché čáry jsou čínské oblasti s případy koronaviru. Každá měla potenciál naskočit na exponenciálu, ale díky opatřením zavedeným na konci ledna dokázaly všechny zastavit virus ještě před tím, než se stihl rozšířit.
Východní státy
Koronavirus se v Jižní Koreji rapidně rozšířil, ale proč ne v Japonsku, Tchaj-wanu, Singapuru, Thajsku nebo Hong Kongu?
Graf 9: Celkové případy koronaviru mimo Čínu (země s >50 případy ke dni 7. 3. 2020)
Všechny zmíněné země byly zasažené SARSem v roce 2003; a všechny se poučily. Věděly, jak nakažlivý a smrtelný takový virus může být, a tak braly situaci velmi vážně. Z toho důvodu nevypadají jejich křivky, přestože začínají růst mnohem dřív, jako exponenciály.
Zatím jsme slyšeli jen o prudce se šířícím koronaviru, o vládách uvědomujících si tuto hrozbu a o jejím úspěšnému potlačení. V jiných zemích je to však úplně jiný příběh.
Předtím, než o nich řeknu něco víc, malá poznámka o Jižní Koreji: tato země je výjimka. Koronavirus byl zastaven již při prvních 30 případech. Pacient číslo 31 byl však super-šířič, který nakazil tisíce dalších lidí. Protože virus se stihne rozšířit dřív, než hostitel pocítí příznaky, choroba byla utržená z řetězu dřív, než si úřady problém uvědomily. Nyní čelí následkům tohoto jediného nakaženého. Jejich snahy zamezit šíření však nesou ovoce. Zatímco taková Itálie již předběhla Jižní Koreu v počtu případů, Írán ji předběhne zítra (ke dni 10. 3. 2020).
Stát Washington
Už jste viděli, jak vypadá šíření v západních zemí a jak špatné jsou předpovědi v pouhém týdenním horizontu. Teď si představte, že neproběhnou opatření k zamezení šíření jako ve Wuhanu nebo v ostatní asijských zemích. Máte tu kolosální epidemii.
Podívejme se na pár příkladů: stát Washington, San Francisco a okolí, Paříž a Madrid.
Graf 10: Případy ve státu Washington a smrtnost
Stát Washington je americký Wuhan. Počet případů roste exponenciálně. Právě teď je na 140.
Něco zajímavého se však stalo na začátku. Smrtnost (= procento lidí nakažených koronavirem, kteří zemřou; úmrtnost je podíl v celé populaci) byla neuvěřitelně vysoká. V jeden okamžik byly ve státě 3 případy a 1 mrtvý.
Z jiných míst víme, že smrtnost koronaviru se pohybuje mezi 0,5% a 5% (více o tom později). Jak by mohla být smrtnost 33%?
Ukazuje se, že virus se tajně šířil týdny a týdny. Nebyly pouze 3 případy. Pouze úřady věděly o třech; a jeden z nich byl po smrti, protože čím závažnější stav, tím pravděpodobněji je člověk testován.
Je to trochu jako oranžové a šedé sloupky v Číně: úřady znaly oranžové sloupky (oficiálně potvrzené případy) a ty vypadaly dobře, jen 3! Ale skutečných případů bylo ve skutečnosti stovky, možná tisíce.
Tohle je problém: znáte pouze potvrzené případy, ale ne ty skutečné. Potřebujete však znát ty skutečné. Jak je můžete odhadnout? Existuje pár způsobů. Vytvořil jsem model, se kterým si můžete zkusit pohrát.
První způsob: pomocí počtu úmrtí. Pokud je ve vaší oblasti alespoň jeden mrtvý, můžete toto číslo použít k odhadu skutečného počtu případů. Víme přibližně, jaká doba uplyne průměrně od nakažení po úmrtí — 17,3 dne. To znamená, že ten člověk, co zemřel 29. 2. ve státu Washington, se pravděpodobně nakazil někdy kolem 12. 2.
Dále znáte smrtnost. Pro tento scénář použijeme 1% (budeme se o tom bavit podrobněji později). Můžeme tedy říct, že kolem 12. 2. bylo v této oblasti nakažených již přibližně 100 lidí (ze kterých pouze jeden skončil po smrti o 17,3 dní později).
Teď použijme průměrnou dobu zdvojení pro koronavirus (čas, ve kterém se zdvojnásobí počet případů). Je to 6,2. Z toho plyne, že v těch 17 dnech mezi nakažením a úmrtím se počet případů stihl zosminásobit (8~=2^(17/6)). To znamená, že pokud nediagnostikujete všechny případy, jedno úmrtí dnes odpovídá celkovým 800 nakažených.
Washington má dnes 22 úmrtí. Našim rychlým výpočtem dojdeme k přibližně 16 000 skutečných případů koronaviru dnes. Stejně jako je potvrzených případů v Itálii a Íránu dohromady!
Pokud se na to podíváme podrobněji, zjistíme, že 19 z těchto úmrtí bylo z jednoho shluku, což může znamenat, že se virus nešířil tak daleko. Pokud budeme brát těchto 19 úmrtí jako 1, celkový počet úmrtí ve Washingtonu je 4. Po novém výpočtu dostaneme pořád přibližně 3000 aktuálně nakažených.
Tento postup od Trevora Bedforda se dívá na viry samotné a jejich mutace, za účelem odhadnutí stávajícího počtu případů.
Závěr je, že ve státu Washington je pravděpodobně kolem 1100 případů koronaviru.
Žádný z těchto postupů není dokonalý, ale všechny ukazují k jednomu a tomu samému: neznáme skutečný počet případů, ale víme, že je mnohem vyšší než počet potvrzených případů. Nejsou to stovky. Jsou to tisíce, možná víc.
San Francisco a okolí
Až do 8. 3., sanfranciský záliv neměl žádné úmrtí. To činilo odhadování počtu skutečných případů náročné. Potvrzených případů bylo 86. Spojené státy americké však těžce nestíhají testování, protože nemají testovací soupravy. Velmoc se rozhodla vytvořit si vlastní, které ale nefungovaly.
Toto jsou počty testů provedené v různých zemích do 3. 3.:
Tabulka: Země; Provedené testy; Test na milion občanů; Procento pozitivních případů
Turecko, bez jediného případu koronaviru, mělo 10krát větší testovací kapacitu na obyvatele než USA. Dnešní situace není o moc lepší, Amerika zatím stihla otestovat jen 4000 lidí.
Graf 10b: Testy koronaviru na milion obyvatel v různých zemích
Můžeme tady využít poměr mezi potvrzenými a skutečnými případy. Jak na něj ale přijít? V San Franciscu a okolí byli otestováni všichni, kdo cestovali nebo byli v kontaktu s cestovatelem, což znamená, že se přišlo na všechny případy spojené s cestováním, ale nebyly žádné informace o šíření v komunitách. Pokud přijdeme na vztah mezi komunitním a cestovním šířením, můžeme odhadnout, kolik máme skutečných případů nyní.
Podíval jsem se na poměr Jižní Koreje, která má skvělá data. Když měli 86 případů, bylo 86% z nich nakaženo komunitním šířením (86 a 86% je náhoda).
Pomocí tohoto čísla můžeme vypočítat počet skutečných případů v San Franciscu a okolí: pokud je tam nyní 86 potvrzených případů, pohybuje se počet skutečných případů pravděpodobně kolem 600.
Francie a Paříž
Francie hlásí 1400 potvrzených případů a 30 úmrtí. Pomocí dvou výše použitých metod dostáváme rozpětí možných počtů případů: 24 000 až 140 000.
Skutečný počet případů koronaviru ve Francii dnes je pravděpodobně mezi 24 000 a 140 000.
Radši to ještě zopakuji: počet skutečných případů ve Francii je nejspíš 10 až 100krát větší než je oficiálně hlášeno.
Nevěříte mi? Podívejte se znovu na graf vývoje Wuhanu.
Když na sebe postavíte všechny oranžové sloupky do 22. 1., dostanete 444 případů. Teď si sečtěte šedé sloupky. Ty činí asi 12 000 případů. Takže když si ve Wuhanu mysleli, že mají 444 nakažených, měli doopravdy 27krát víc. Pokud si Francie myslí, že má 1 400 nakažených, může jich mít ve skutečnosti klidně desítky tisíc.
Stejná matematika platí i pro Paříž. S cca 30 případy uvnitř města, skutečný počet případů bude nejspíš v řádu stovek, možná tisíců. 300 potvrzených případů v oblasti Ile-de-France může znamenat, že počet skutečných případů již může přesahovat desítky tisíc.
Španělsko a Madrid
Situace ve Španělsku je velmi podobná jako ve Francii (1 200 případů vs. 1 400 případů a obě země zaznamenaly 30 úmrtí). Tudíž platí stejná pravidla: Španělsko má již pravděpodobně více než 20 tisíc případů.
V oblasti Comunidad de Madrid se nachází 600 potvrzených případů koronaviru a došlo k 17 úmrtím. Skutečný počet případů je tedy nejspíš mezi 10 a 60 tisíci.
Pokud se díváte na tato čísla a říkáte si: “Nemožné, tohle nemůže být pravda”, vzpomeňte si na tohle: s tímto počtem nakažených byl ve Wuhanu už dávno zákaz vycházení.
S takový počtem potvrzených případů jako v USA, Španělsku, Francii, Íránu, Německu, Japonsku nebo Švýcarsku, byl Wuhan již dávno uzavřen.
A pokud namítáte: “Hubei byla jenom jedna oblast”, jemně vám připomenu, že v ní žije téměř 60 milionů lidí, více než ve Španělsku a přibližně stejně jako ve Francii.
2. Co se stane, když tyto případy vyjdou na povrch?
Takže, koronavirus je tady. Schovává se a exponenciálně roste.
Co se stane v našich zemích, až choroba dorazí? To se dá lehce zjistit, protože už existuje několik míst, kde se nemoc šíří. Nejlepší příklady jsou Hubei a Itálie.
Smrtnost
Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí 3,4 % jako smrtnost koronaviru. Tohle číslo si vyžaduje trochu kontextu, pojďme si jej vysvětlit.
Graf 12: Smrtnost: úmrtí / celkové případy
Čísla se hodně liší stát od státu: od 0,6 % v Jižní Koreji po 4,4 % v Íránu. Tak co se děje? Abychom na to přišli, použijeme jeden trik.
Smrtnost lze spočítat dvěma způsoby: “úmrtí děleno celkový počet případů” nebo “úmrtí děleno počet uzavřených případů”. Výsledkem prvního způsobu výpočtu bude spodní odhad, protože mnoho neuzavřených případů ještě vyústí v úmrtí. Výsledek druhého způsobu výpočtu bude naopak nadhodnocený, protože případy končící smrtí jsou většinou uzavřeny rychleji než zotavení se.
Podíval jsem se na vývoj obou hodnot v čase. Tato čísla k sobě konvergují (přibližují se), až se nakonec úplně rovnají (všechny případy jsou uzavřeny). Můžete tedy stávající trendy promítnout do budoucnosti a učinit odhad konečné hodnoty smrtnosti.
Co můžeme z dostupných dat vyčíst? Smrtnost v Číně je teď mezi 3,6 a 6,1 %. Pokud promítnete jejich vývoj do budoucnosti, uvidíte, že konečná hodnota konverguje někde mezi 3,8 a 4 %. To je dvakrát víc než aktuální odhady a 30krát horší než standardní chřipka.
Jedná se však o data ze dvou úplně jiných realit: Hubei a zbytku Číny.
Graf 13: Smrtnost v provincii Hubei, Čína
Smrtnost v Hubei pravděpodobně skončí na 4,8 %, zatímco ve zbytku Číny spíše na přibližně 0,9 %.
Graf 14: Smrtnost v Číně, vyjma Hubei
Zanesl jsem na graf také data pro Írán, Itálii a Jižní Koreu, jediné země s dostatečným počtem úmrtí, aby byl tento náhled vůbec užitečný.
Graf 15: Promítnutí smrtnosti koronaviru v Íránu
Graf 16: Promítnutí smrtnosti koronaviru v Itálii
Graf 17: Promítnutí smrtnosti koronaviru v Jižní Koreji
Poměr úmrtí ku celkovým případům v Íránu a Itálii se přibližuje k rozmezí 3 až 4 %. Můj odhad je, že tam také skončí.
Jižní Korea je velmi zajímavý případ, protože tyto dva údaje jsou úplně oddělené: “úmrtí děleno celkový počet případů” činí pouze 0,6 %, zatímco “úmrtí děleno počet uzavřených případů” činí monstrózních 48 %. Můj pohled je ten, že tato země je pouze extrémně opatrná: testují všechny (s tolika neuzavřenými případy se smrtnost zmenšuje) a neuzavřené případy nechávají otevřené po delší dobu (jenom když pacient zemře, uzavřou případ rychleji). Co je relevantní je to, že poměr úmrtí ku celkovému počtu případů se od začátku pohyboval kolem 0,5 %, což značí, že by tam i mohl zůstat.
Poslední důležitý příklad je zaoceánská loď Diamond Princess: s 706 případy, 6 úmrtími a 100 zotavenými se smrtnost pohybuje mezi 1 a 6,5 %.
Tohle z toho všeho můžeme vyvodit:
Země, které jsou připravené, budou mít smrtnost od 0,5 (Jižní Korea) do 0,9 % (Čína bez Hubei).
Země, které budou přehlcené, dosáhnou spíše až k 3 až 5 % smrtnosti.
Jinými slovy: země, které budou konat rychle, mohou snížit počet úmrtí až 10krát. A to se pouze bavíme o smrtnosti. Rychlé činy také snižují celkový počet případů, což z rozhodnutí o opatřeních dělá úplně jasnou věc.
Země, které konají rychle, mohou snížit počet úmrtí až 10krát.
No a co taková země potřebuje, aby se připravila?
Jaký bude tlak na systém
Přibližně 20 % případů vyžaduje hospitalizaci, 5 % případů si žádá JIPku (jednotka intenzivní péče) a asi 1 % potřebuje velmi intenzivní léčbu pomocí specializovaných plicních ventilátorů nebo ECMO (extra-corporeal oxygenation = mimotělní okysličení).
Většina nákaz je mírná. Sloupce: mírná (jako chřipka, zůstaňte doma), závažné (hospitalizace), kritické (intezivní léčba)
Graf 18: Slide z webináře Americké nemocniční asociace, vykládající nejlepší odhady dopadu koronaviru na americký zdravotní systém v roce 2020
Problém je, že pomůcky jako jsou plicní ventilátory a ECMO se nedají jednoduše vyrobit ani koupit. Ještě před pár lety bylo v celých USA jen 250 ECMO přístrojů.
Pokud najednou máte 100 000 lidí s nákazou, mnozí z nich budou chtít být otestováni, 20 000 z nich bude vyžadovat hospitalizaci, 5 000 bude potřebovat JIPku a 1 000 bude potřebovat přístroje, kterých dnes prostě nemáme dostatek. A to je pouze 100 000 případů.
A to ani nebereme v úvahu otázky jako jsou ochranné masky. Země jako USA má pouze 1 % počtu masek, které by potřebovala, aby pokryla veškeré potřeby svých pracovníků zdravotnických zařízení (12 milionů N95 masek a 30 milionů chirurgických vs. 3,5 miliardy, které jsou reálně potřeba). Pokud se vyskytne mnoho případů zároveň, bude dostatek masek pouze na dva týdny.
Země jako Japonsko, Jižní Korea, Hong Kong, Singapur a také čínské provincie mimo Hubei byly připravené a poskytly pacientům léčbu, kterou potřebovali.
Západní se však ubírají spíš cestou Hubei nebo Itálie. Tak co se děje?
Jak vypadá zahlcený systém
Příběhy, které se staly v Hubei a v Itálii, se začínají sobě navzájem nebezpečně podobat. V Hubei byly postaveny dvě nemocnice v 10 dnech, přesto byl systém kompletně přetížen.
Pracovníci zdravotnických zařízení tráví hodiny v jednom kusu ochranného oblečení, kterých je prostě málo. Nemohou pak dlouhou dobu opustit infikovanou oblast. Co se s nimi děje? Sesypou se. Dehydrovaní a vyčerpaní. Směny už dávno neexistují. Lidé v důchodu jsou hnáni zpátky do služby. Lidé bez ošetřovatelského vzdělání jsou narychlo školení a pracují na klíčových pozicích. Všichni jsou v pozoru a na telefonu, pořád.
Francesca Mangiatordi, italská sestra, která se zhroutila uprostřed války s koronavirem
Tedy, do té doby, než onemocní. To se děje často, protože jsou v neustálém kontaktu s virem bez dostatečné ochrany. Jakmile onemocní, musí na 14 dní do karantény a během této doby nemohou pomáhat. Nejlepší možnost: dva týdny v háji. Nejhorší možnost: zemřou.
Nejhorší to je na JIPkách, kde pacienti musí sdílet ventilátory a ECMO, což je vlastně technicky nemožné, takže musí o tom, kdo bude léčen, rozhodovat pracovníci nemocnice. Kdo bude žít, kdo zemře.
“Po několika dnech jsme se museli začít rozhodovat. […] Ne každý může dostat dýchací trubici. Rozhoduje se podle věku a aktuálního zdraví.” — Christain Salaroli, italský lékař
Zdravotní pracovníci s ochranným oblečením se starají o lidi nakažené novým koronavirem na jednotce intenzivní péče v nemocnici ve Wuhanu v Číně dne 6. února. (China Daily/Reuters), zdroj: Washington Post
Tohle všechno táhne smrtnost systému ke 4 % místo 0,5 %. Pokud chcete, aby vaše město nebo stát aspirovaly na 4 %, neměňte dnes vůbec nic.
Už je to pandemie. Nezbavíme se jí. Můžeme však snížit její dopad.
Některé státy mohou jít příkladem. Nejlépe je na tom Tchaj-wan, který se i přes úzké spojení s Čínou může dnes chlubit s méně než 50 infikovanými. Tento nedávný článek popisuje všechna opatření k zamezení šíření, která Taiwan velmi brzy zavedl.
Taiwan to zvádl a virus zkrotil, ale většina zemí postrádá odborné znalosti a tak viru podléhá. Teď už proto musí hrát jinou hru: zmírnění. Musí co nejvíce snížit škody, které tento virus může napáchat.
Čím více snížíme počet infekcí, tím lépe bude náš zdravotní systém zvládat, čímž se sníží smrtnost. Když tohle prodloužíme v čase, dosáhneme bodu, ve které bude možné zbytek populace naočkovat, čímž úplně eliminujeme risk koronaviru. Našim cílem tedy není zbavit se přenositelů koronaviru, nýbrž pozdržet je.
Obrázek: Proč je tak důležité jednat brzo ohledně COVID-19
—
K obrázku: Na ose x je zobrazen čas, na ose y počet lidí potřebujících lékařskou pomoc.
Legenda (odshora dolů):
– špatně ošetření pacienti (vysoká smrtnost)
– dobře ošetření pacienti (nízká smrtnost)
– případy bez opatření
– případy se zpožděním
– ošetřovací kapacita bez opatření
– ošetřovací kapacita se zpožděním —
Čím dále budeme moct odkládat nové případy, tím lépe bude moct zdravotní systém fungovat, tím menší bude smrtnost a tím vyšší bude podíl populace, který bude mít šanci získat vakcínu předtím, než se vůbec infikuje.
Jak ale vyrovnáme křivku?
Sociální odstup
Existuje jedna velmi jednoduchá věc, kterou můžeme aplikovat a která funguje: sociální odstup.
Když se vrátíte k grafu Wuhanu, vzpomenete si, že jakmile byl vyhlášen zákaz vycházení, počty případů rychle spadly. To je proto, že lidé se spolu nescházeli, takže se virus nešířil.
Vědci se aktuálně shodují na tom, že virus může být šířen už ze vzdálenosti dvou metrů, pokud někdo zakašle. Jinak kapičky kašle spadnou na zem a nenakazí vás.
Nejhorší je tak nákaza přes povrchy: virus totiž přežívá na různých površích hodiny nebo i dny. Pokud bychom brali, že se chová jako chřipka, mohl by vydržet až týdny na železe, keramice a plastu. To znamená, že věci jako kliky dveří, stoly, tlačítka ve výtahu mohou účinně šířit nákazu.
Jediný způsob, který doopravdy zamezí šíření je sociální odstup: udržet lidi doma jak nejvíc to jde, dokud nemoc nepřejde.
Tohle se už v minulosti ukázalo jako efektivní, konkrétně při pandemii chřipky v roce 1918.
Lekce z pandemie chřipky v roce 1918
Graf 19: Úmrtnost při pandemii chřipky v roce 1918 v městech s různými opatřeními sociálního odstupu
Můžete vidět, že Filadelfia zaspala a měla obrovský vrchol v úmrtnosti. Porovnejte to s bystřejším St. Louis.
Teď se podívejme na Denver, který zavedl opatření a pak je zase uvolnil. Vrcholy úmrtnosti byly podle očekávání dva, přičemž ten druhý byl dokonce vyšší než ten první.
Graf 20: Přebytná úmrtnost v Denveru během pandemie chřipky v roce 1918
Pokud to zobecníme, zjistíme následující:
Graf 21: Celková přebytná úmrtnost na zápal plic a chřipku podle doby reakce zdravotního systému
Tento graf ukazuje, kolik při pandemii chřipky v roce 1918 zemřelo navíc lidí ve městech podle toho, jak rychle byla zavedena opatření. Například město jako St. Louis podniklo kroky 6 dnů před Pittsburgem a mělo proto asi jen polovinu počtu úmrtí na občana. Průměrně, jednání 20 dnů předem zmenší úmrtnost na půlku.
Itálie si tohle konečně uvědomila. Nejprve uzavřeli Lombardii v neděli a hned v pondělí celou zemi. Uvědomili si plný rozsah jejich chyb.
Doufejme, že v příštích dnech uvidíme slibné výsledky. Bude to však trvat jeden až dva týdny. Pamatujte na graf Wuhanu: mezi uzavřením města a momentem, kdy potvrzené případy (oranžová) začly klesat, bylo 12denní zpoždění.
Jak mohou politikové přispět k sociálnímu odstupu?
Otázka, kterou si dnes každý politik klade není, jestli vůbec něco dělat, nýbrž jaká opatření zavést.
Je několik stupňů zacházení s epidemií, počínaje předpovědí a konče vyhubením. Na většinu kroků už je však dnes příliš pozdě. S tímto počtem případů zbývají politikům už pouze dvě možnosti: zamezení šíření a zmírnění.
Zamezení šíření
Zamezení šíření znamená identifikovat, kontrolovat a izolovat všechny případy. Singapuru, Hongkongu, Japonsku nebo Tchaj-wanu se to daří: velmi rychle omezují vstup do země, identifikují nemocné a okamžitě je izolují; používají těžké ochranné pomůcky k ochraně svých zdravotnických pracovníků, sledují všechny jejich kontakty, dávají je do karantény… Tohle funguje velmi dobře, když jste připraveni a jednáte brzy, a nemusíte ani moc brzdit svou ekonomiku, aby to fungovalo.
Již jsem vyzdvihoval tchajwanský postup. Ale čínský bych měl taky. Dimenze, do kterých šli, aby zamezení šíření dosáhli, jsou ohromující. Pro ilustraci: měli až 1800 pětičlenných týmů, které sledovaly každou jednu infikovanou osobu, všechny osoby, s nimiž se setkala, a všechny osoby, se kterými se setkaly tyto osoby, načež byla do karantény umístěná celá skupina. Takto dokázali virus zadržet v zemi s miliardou obyvatel.
Tohle západní země neudělaly. A teď už je na to příliš pozdě. Nedávné americké oznámení, že většina cest z Evropy byla zakázána, je opatření v momentě, kdy USA má asi 3krát více nakažených než provincie Hubei, když nařídila uzavření, a tato propast roste exponenciálně. Jak můžeme vědět, že děláme dost? Můžeme se podívat například na zákaz pohybu v městě Wuhan.
Graf 21.b: Zpoždění v šíření koronaviru v Číně podle zákazu pohybu, odkaz na zdroj
Tento graf znázorňuje dopad zákazu pohybu ve Wuhan na zpoždění epidemie. Velikosti bublin označují počet nových případů denně. Vrchní řádek ilustruje scénář s žádnými opatřeními, další dva řádky pak scénář s 40% a 90% eliminací pohybu. Tento model byl vytvořen epidemology.
Pokud nevidíte moc velký rozdíl, vidíte správně. Jen těžko lze vidět jakýkoliv rozdíl ve vývoji epidemie.
Graf 21.c: Zpoždění šíření koronaviru v Číně podle omezení pohybu a poklesu rychlosti přenosu
Horní blok je stejný jako v předchozím grafu. Další dva bloky znázorňují klesající rychlost přenosu. Pokud se rychlost přenosu, díky sociálnímu odstupu, sníží o 25 %, dopady nákazy se rozmělní a vrchol se opozdí o celých 14 týdnů. Při 50% rychlosti přenosu už nelze vidět nástup epidemie ani v rámci jednoho čtvrtletí.
Zákaz cestování do Evropy vydaný americkou vládou je krok správným směrem: dalo nám to pravděpodobně pár hodin, možná den či dva. Víc ne. Prostě to není dost. Je to zamezení šíření když to, co potřebujeme, je zmírnění dopadů.
Jakmile v populaci přibývají stovky nebo tisíce případů, bránit dalším nakaženým v příchodu, sledovat stávající a izolovat jejich kontakty už nestačí. Následuje tedy fáze zmírnění dopadů.
Zmírnění dopadů
Zmírnění dopadů vyžaduje silný sociální odstup. Lidé se musí přestat vídat tak, aby rychlost přenosu (R) klesla z R = 2–3, kterých virus dosahuje bez opatření, pod hodnotu R = 1, což snad nakonec povede k jeho úplnému vymizení.
Tato opatření vyžadují zavření firem, obchodů, hromadné dopravy, škol… Čím horší situace, tím větší sociální odstup je potřeba. Čím dřív zavedete tato tvrdá opatření, tím kratší dobu je budete muset udržovat, tím snáze identifikujete vznikající nákazy a tím méně lidí se infikuje.
To je to, co muselo udělat město Wuhan. To je to, co byla Itálie donucena akceptovat. Protože když začne virus roztahovat ramena, jediné, co infikované oblasti zmůžou, je zamezit okamžitě jakémukoliv šíření dál.
To je to, co s tisíci potvrzenými případy — a desetitisíci pravými případy — musí státy jako Írán, Francie, Španělsko, Německo, Švýcarsko nebo USA udělat.
Ale ony to nedělají.
Některé firmy nařídily home office, což je skvělé.
Některé hromadné akce jsou rušeny.
Některé dotčené oblasti se uzavírají do karantény.
Všechna tato opatření zpomalí šíření viru. Ale to dost na to, aby se rychlost šíření, tohle číslo R, dostalo z 2,5 na 2,2 nebo na 2,0. Musíme jej zatlačit až pod 1 na dostatečně dlouho dobu, abychom virus kompletně přemohli. A pokud ani tohle nezmůžeme, musíme se k té jedničce alespoň co nejvíc přiblížit na jak nejdéle to jde, abychom vyrovnali křivku.
Otázkou se tedy stává: Jaké jsou kompromisy, které budeme muset udělat, abychom snížili R? Tohle je seznam věcí, které nám předložila Itálie:
Nikdo nemůže vstoupit do uzavřené oblasti ani ji opustit, pokud nemá urgentní rodinné nebo pracovní důvody.
Pohyb v těch oblastech by měl být taktéž omezen, pokud k němu nejsou urgentní rodinné nebo pracovní důvody, které nemohou být odloženy.
Lidem s příznaky (dýchací problémy a horečka) je “výrazně doporučeno” zůstávat doma.
Dovolená pro zdravotní pracovníky je dočasně zrušena.
Uzavření všech vzdělávacích institucí (školy, univerzity…), tělocvičen, muzeí, lyžařských středisek, kulturních a společenských center, plaveckých bazénů a divadel.
Bary a restaurace mají omezenou otevírací dobu mezi 6:00 a 18:00 a musí zaručit alespoň metrovou vzdálenost mezi lidmi.
Všechny hospody a kluby se musí zavřít.
Všechny komerční aktivity musí dodržovat alespoň metrovou vzdálenost mezi zákazníky. Ti, kteří toto nedokážou zařídit, musí zavřít. Kostely mohou zůstat otevřené, pokud dodrží toto pravidlo.
Rodinné a přátelské návštěvy v nemocnicích musí být omezeny.
Pracovní setkání musí být odložena. Je doporučena práce z domu.
Všechny sportovní události a soutěže, veřejné či soukromé, musí být zrušeny. Důležité události se mohou dít za zavřenými dveřmi.
Dva dny posléze k tomu ještě přidali: “No, ve skutečnosti musíte zavřít úplně všechny podniky, které nejsou stěžejní. Takže teď končíme všechny komerční aktivity, kanceláře, kavárny a obchody. Pouze doprava, lékárny a potraviny můžou zůstat otevřené.”
Jedním ze scénářů je postupné zavádění opatření. To dává však viru cenný čas k rozšíření. Pokud si chcete být jisti, udělejte to po Wuhansku.
Jak mohou firemní manažeři přispět k sociálnímu odstup?
Pokud jste firemní manažer a chcete vědět, co dělat, nejlepším zdrojem je pro vás Staying Home Club.
Who’s staying home because of COVID-19?
A list of all the companies WFH or events changed because of covid-19
stayinghome.club
Jde o seznam zásad sociálního odstupu, které zavedly americké technologické společnosti — zatím jich je 138.
Pohybují se od tolerantních po nařizující práci z domova; také omezující návštěvy, cestování a události.
Firmy si musí rozhodnout mnohé další věci, například jak naložit se zaměstnanci placenými podle hodin a jestli ponechat kanceláře otevřené nebo ne, jak provádět pohovory a co s bufety… Pokud chcete vědět, jak moje firma vyřešila některé z těchto problémů, můžete si přečíst popis našeho postupu (spolu s modelovým oznámením pro vaše zaměstnance).
4. Kdy?
Možná jste se mnou souhlasili od úplného začátku a jen vás zajímalo, kdy provést jaké rozhodnutí. Jinými slovy, jaké spouštěče jsou pro jaká opatření.
Coronavirus – When Should You Close Your Office? – Google Drive
Edit description
docs.google.com
Umožňuje vám vyhodnotit předpokládaný počet případů ve vaší oblasti, pravděpodobnost, že některý z vašich zaměstnanců je již infikován, jak se to bude vyvíjet a jak z toho všeho vyvodit, jestli byste měli zavřít.
Konkrétně vám model může říct:
Pokud má vaše společnost 100 zaměstnanců ve státu Washington, který má již 11 úmrtí kvůli koronaviru, je 25% šance, že některý z vašich zaměstnanců je nakažený, a tudíž byste měli okamžitě zavřít.
Pokud má vaše společnost 250 zaměstnanců převážně v jižní části zátoky San Francisca, kde je dohromady jen 22 potvrzených případů, tedy přibližně 54 pravých případů, již 9. 3. budete mít asi 2% šanci, že jeden z vašich zaměstnanců je nakažený.
[Aktualizování 12. 3.] A pokud je vaše firma v Paříži a má 250 zaměstnanců, máte 95% pravděpodobnost, že jeden z vašich zaměstnanců má koronavirus, a měli byste do zítřka zavřít kanceláře.
Tento model používá pojmy jako “firma” a “zaměstnanec”, ale může být použitý stejný způsobem také pro cokoliv jiného: školy, hromadnou dopravu… Takže pokud máte v Paříži jen 50 zaměstnanců a všichni pojedou do práce metrem, přičemž narazí asi na tisíc dalších lidí, pravděpodobnost, že jeden z nich se nakazí, je mnohem vyšší a měli byste zavřít hned.
Tahle matematika je sebestředná. Kouká se na riziko každé společnosti zvlášť, která zůstane beztak otevřená co nejdéle bude moct, dokud ji kladivo koronaviru stejně nemilosrdně nezavře.
Ale když jste součástí skupiny firemních manažerů nebo politiků, nevztahují se vaše výpočty pouze na jednu firmu, ale na všechny. Z kalkulací se stává: Jaká je pravděpodobnost, že se jedna z našich společností nakazí? Pokud jste součástí skupiny 50 firem v okolí San Francisca, které mají každá průměrně 250 zaměstnanců, je 35% šance, že alespoň jedna z firem má nakaženého zaměstnance; 97% pokud se na situaci podíváme příští týden. Přidal jsem na to záložku v modelu.
Závěry: Cena čekání
Může být děsivé udělat hned teď velké rozhodnutí, ale takto byste o tom neměli přemýšlet.
Graf 22: Model nových případů koronaviru denně s opatřením sociálního odstup zavedeného jeden den od sebe
Toto je teoretický model ukazující různé skupiny: jedna vůbec nerespektuje opatření sociálního odstupu, druhá je zavede v den n ode dne vypuknutí a třetí je zavede den n + 1. Všechna čísla jsou vymyšlená, ale vybral jsem je, aby pasovala na to, co se stalo v Hubei, kde bylo v nejhorším okamžiku 6 tisíc nových případů denně. Jsou tu jen proto, aby ilustrovaly, jak důležitý může být jeden den v něčem, co roste exponenciálně. Můžete vidět, že skupina s jednodenním zpožděním má vrchol později a výše, obě skupiny se sociálním odstupem však nakonec konvergují k nule nových případů.
Ale co kumulativní grafy?
Graf 23: Kumulativní model případů koronaviru s opatřením sociálního odstup zavedeného jeden den od sebe
V tomto teoretickém modelu, který volně připomíná Hubei, vytváří čekání jeden den o 40 % více případů. Takže možná, kdyby úřady provincie Hubei nařídily uzavření 22. 1. a ne 23. 1., mohly by snížit počet případů o ohromných 20 tisíc.
A pamatujme, to jsou jen nakažení. Smrtnost by byla mnohem vyšší, nejen proto, že by bylo přímo o 40 % více úmrtí, ale také by došlo k ještě závažnějšímu kolapsu zdravotního systému, což by vedlo k smrtnosti až o 10 % větší, než co jsme viděli předtím. Takže jednodenní rozdíl v opatřeních sociálního odstup může vést až k 10násobku případů koronaviru ve vaší komunitě a mnohem vyšší smrtnosti.
Toto je exponenciální hrozba. Každý den se počítá. Pokud odkládáte rozhodnutí o jeden den, nepřispíváte tím pouze k několika dalším případům. Nejspíš jsou ve vašem okolí už stovky nebo tisíce případů. Každý den, kdy není zaveden sociální odstup, roste množství těchto případů exponenciálně.
Šiřte povědomí
Toto je pravděpodobně ten jediný čas v poslední dekádě, kdy sdílení (a překládání, pozn. překladatelů :-P) článku může reálně zachraňovat životy. Lidé musí tohle chápat, aby odvrátili tuto katastrofu. Musíme jednat hned.
vyšlo 11. 12. 2017 zde: http://www.epshark.cz/clanek/260/anglie-levicovy-fanatismus-prebira-vladu
Zprávy z Velké Británie jsou za poslední roky stále děsivější. Od boje za zákaz vlajky s křížem sv. Jiřího až po dnešní nenávistné výlevy vůči každému kdo není „s námi“. Anglie má, jak se zdá, podivnou představu, jak by „kavárna“ měla prezentovat svou ideologii. A také představu, jak by to měli povinně přijímat ostatní.
Elity se postavily proti národu
Poslední článek z deníku Independent je však skutečně hitem. Říká se v něm, že progresivní aktivisté protestují proti tomu, že při evidenci kriminality mladistvých se jaksi často vyskytují černoši, asiaté a etnické minority (Black, Asian and Minority E thnic; BAME). Jinými slovy, při vyšetřování kriminality do sítí občas padnou i děti. Přestože se absolutní číslo této kriminality snižuje, naopak prudce narůstá podíl nebílé a původem neanglické mládeže. Podle aktivistů jde o institucionální rasismus a požadují reformy trestního systému. Nelze se však zbavit dojmu, že nevadí hodně BAME mladistvých ve věznicích. Jako kdyby jim vadilo příliš málo bílých.
Diana Abott, asistentka poslance Lammyho řekla:
„Správa po zprávě hovoří o stejném problému a společnost se ptá, kolik důkazů je potřeba k tomu, aby vláda zavedla reformy. Je načase podniknout skutečné kroky na potlačení institucionálního rasismu v systému trestního soudnictví.“
V Londýně, kde je 40 % populace BAME, 60 procent všech dětských zatčení metropolitní policie se týkalo černošských, muslimských dětí a dětí z etnických menšin. Šlo o 12 000 zatčení z celkového počtu 20 000.
BAME mladiství tvořili v policejní oblasti Bedfordshire 42 % uvěznění, kde je z celkové populace jen 23 % BAME. Ve West Midlands, kde 30 % celkové populace není bílá, policie zaznamenala míru zatýkání BAME mladistvých na úrovni 41 %.
Nepoměr v několika regionech byl obzvláště ostrý. V Dorsetu, který má jen 4 % nebílé populace bylo 14 % BAME mladistvých. V Dyfed Powys, s 2 % nebílé populace, tvořili BAME mladiství 25 % zatčených.
Z počtu uvězněni na území celé země skoro polovina (49 %) mladistvých je z černé nebo jiné etnické menšiny, ve srovnání se 41 % v předchozím roce a 35 % před dvěma lety. V roce 2006 byl podíl mladistvých pachatelů BAME ve vazbě jen 25 %.
Poslanec anglického parlamentu David Lammy vydal v září zprávu — „Lammyho zpráva“. V ní bylo poukázáno na rostoucí nepřiměřenost BAME v systému trestního soudnictví.
Výsledkem hrozivého nárůstu nebílé kriminality mladistvých však podle aktivistů nemá být analýza příčin.
Ve skutečnosti chtějí pronásledovat policisty a soudce za to, že si dovolí někoho z BAME vyšetřovat a nedejbože i odsoudit.
Frances Crook, výkonná ředitelka Howardovy ligy pro reformu trestů, ocenila snížení počtu dětí vstupujících do trestního systému. Podle ní to bylo značným pokrokem. Ale řekla, že „je stále dost práce“.
Pokračovala:
„Výrazný počet BAME mladistvých, kteří se dostali do systému, vyvolává velké obavy. Vzbuzuje vážné otázky týkající se rozhodování v průběhu cesty trestního soudnictví — od rozhodnutí policie o zatčení, rozhodnutí o odvolání a rozsudcích soudů pro mladistvé.“
Paradoxem pak je vyjádření mluvčího vlády, který řekl:
„Diskriminace je stejně nepřijatelná v systému trestního soudnictví, jako je kdekoliv jinde — rasu a etnickou příslušnost nelze použít jako omluvu pro zatčení.“
Nicméně vláda je naopak odhodlána prosadit rasový princip při vyšetřování, když mluvčí dodal:
„Vláda je odhodlána osvětlit nespravedlnost jako nikdy předtím, proto jsme minulý měsíc vydali Audit rasové nerovnosti a budeme čelit otázkám, které vyvolal.“
Zdá se, že jeden Rotherhamský skandál Anglii nestačil, tentokrát chce země přenést princip skandálu na systematickou bázi. Pokud se policisté začnou bát vyšetřovat BAME, pak je jen jeden možný a logický důsledek. Masový nárůst kriminality a teror vůči bílému obyvatelstvu. Rotherham se bude opakovat v každém regionu, po celé zemi. To není apokalyptická vize, ale holý fakt.
Druhým důsledkem bude naopak snaha kriminalizovat bílé, aby se naplnila „ směrná čísla“. Co udělá policejní okrsek s příliš mnoho zatčenými BAME za závažnou trestnou činnost jako jsou loupeže, přepadení, vydírání, zranění a vraždy? Jednoduše sbalí pár bílých mladistvých za výtržnost na ulici, za špatný pohled, nebo jen zato, že jsou bílí. Opět logický důsledek.
A čísla statistiky budou nadále hrát v neprospěch bílých. Aby byla dodržena „směrná čísla“odsouzených, černoch, který se pokusil o vraždu, může klidně dostat podmínku a naopak, bílý mladík, který přešel na červenou, nebo jel příliš rychle na kole, bude sedět rok v base.
Anglie: kdo není s námi, jde proti nám
Jak si představují naši „demokraté“ prosazení těchto drakonických úvah? Dnes už nestačí jen se spoléhat na mlčící většinu. Jak se ukázalo v nespolehlivých volbách v USA, či v referendu o Brexitu, i mlčící většina, „ white trash“ má sílu něco zvrátit
Podle deníku je zpěvačka podezřelá z kladného vztahu k Trumpovi. Prosazuje se přes na sociální sítě, stejně jako množství extremistů včetně amerického prezidenta, zaměřuje se jen na svou kariéru, což je pro Guardian známka sobeckosti. A hlavně nikdy nekritizovala Trumpa.
Podle Guardian je Taylor Swift podezřelá, protože se nepřipojila k nenávistnému chóru mediálního průmyslu, který odsuzuje Donalda Trumpa.
Tento diktát je šílený. Dnes už podle elity nestačí, že nebojujete proti vládě této elity. Dnes je povinné se připojit ke 2 minutám nenávisti podle George Orwella.
Lidé, kteří se starají jen o svůj byznys, jsou úspěšní a nejsou ochotni být manifestačně v čele této nenávisti, jsou podezřelí. Pokud jsou navíc ještě bílí, křesťané, podezřelí již nejsou. Jednoduše svou neochotou „vykoupit bílou vinu“ ukazují, že jsou nepřátelé.
A projevit se jako patriot? Více důkazů už netřeba. Taylor Swift je nepřítel. Není s námi, je proti nám.
ROZHOVOR „Omezováním držení zbraní rozhodně nelze terorismus zastavit. Takovým krokům se teroristé jenom vysmějí, nebo jim to paradoxně jejich činnost jen lépe umožní, protože my neodzbrojujeme teroristy nebo zločince, ale jejich potencionální oběti,“ vysvětluje Pavel Černý, policejní podplukovník ve výslužbě. Sám je iniciátorem petic, které jsou proti zákazům zbraní pro bezúhonné obyvatele. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz varoval, že se kvůli bezpečnosti připravujeme o svobodu a neustálou kontrolou se přibližujeme k románu 1984 od George Orwella.
Foto: archiv Parlamentnilisty.cz
Popisek: Mgr. Pavel Černý, pplk. v.v.
Vláda schválila novelu zákona o zbraních, proti které protestujete jako petiční iniciativa. Co tomu říkáte?
My, jak střelecká veřejnost, to znamená, kdo mají zbraně pro osobní ochranu, ale i pro výkon povolání, střelci i myslivci, jsme byli šokováni tím, že takzvaná zákazová směrnice prošla. Už jen kvůli tomu, že si naprosto protiřečí s programovým prohlášením vlády a zájmy naší země. Tvrdili, že čeští občané by neměli být poškozeni dopady evropské směrnice, to bylo 8. ledna, a klidně a velmi lehce to následně vládou prošlo, což v lidech vyvolává nejen údiv, ale velkou nevoli. Babiš před volbami prohlašoval, že v Bruselu máme být více slyšet. Jestli si premiér představuje, že to znamená ohnout hřbet a sklopit uši, je to zcela nesmyslné a velmi negativně se to odrazí v naší společnosti, našem státu. Nebereme-li v potaz, jestli věc s tak závažnými dopady má nyní tak narychlo řešit vláda, co je v demisi.
Další věcí je, že směrnice naprosto odporuje prohlášení Senátu, a to dokonce jeho dvěma výborům – petičnímu a bezpečnostnímu. Senát totiž sice shodil svého času ze stolu ten takzvaně ústavní dodatek, což byl odstavec v ústavním zákonu o bezpečnosti, který by měl šanci naše občany nějak ochránit od bruselské směrnice, ale jeho prohlášení ohledně projednávaní naší petice, se 110 tisíci podpisy našich občanů, znělo takto:
Senát doporučuje, aby vláda při přípravě zákona implementující směrnice Parlamentu a Rady Evropské unie, kterou se mění směrnice o kontrole nabývání a držení zbraní, důsledně dbala na ochranu práv oprávněných držitelů zbraní. Zejména pak, kde omezující či zakazující ustanovení nemá souvislost s avizovaným bojem s terorismem.
Pokud by tedy vláda měla vyslyšet výzvu Senátu, nemohla by implementovat nic, protože zhola nic v těch změnách, které mají být zaváděny do našeho zákona, nemá souvislost s bojem proti terorismu, na což by rozhodně vláda měla vzít ohled. Má se vlastně jednat o jakési provizorium, které umožní, abychom nebyli popotahováni Bruselem, a implementujeme je do doby, kterou nám téměř diktátorsky přikázali. Ta doba byla navíc od počátku nereálná a bylo zjevné, že Evropská unie, potažmo Evropská komise, neví nic o legislativním procesu a jeho délce, tedy o procedurách zapracovávání změn zákonů v České republice.
Toto zcela nesystémové a Evropskou komisí vynucené provizorium, jak experti nejen z ministerstva vnitra uznávají, udělá z našeho zákona naprostý paskvil a znamená nepochybně velké poničení dosavadního velmi funkčního a vyrovnaného zákona. Což je nesmyslnější o to více, že se už v nejbližší době, to je dle předpokladu v květnu 2019, chystají čtyři nové zákony, které by měly úplně nahradit ten dosavadní. Již se z hlediska zjevného tlaku ze strany Evropské unie na náš stát dalo i počítat, že politiky ve vládě přejdou po volbách statečná hesla o neimplementaci a do prvního z těchto zákonů ona směrnice zapracována žel nějak prostě bude – už jen z toho důvodu, aby možná v blízké budoucnosti právě někteří populističtí politici nehřímali, že musí Česká republika platit nějaké penále určené evropskými soudy za majitele zbraní. A dokážeme si již pak asi i představit výroky některých našich politiků, že právě kvůli této skupině občanů by se případné pokuty musely platit z peněz, které by jinak putovaly do zdravotnictví, matkám samoživitelkám, invalidům, důchodcům a podobně. Populisticky by se tak prostě štvala veřejnost proti majitelům zbraní.
Ten první zákon o implementaci, jak se plánovalo, by pak ovšem doplnil další, druhý zákon. A ten by právě vlastně rozličnými způsoby vyjímal majitele zbraní z účinnosti prvního zákona, tedy toho implementačního. Pokud by to bylo zapracováno takto, bylo by to nejen systémové – ale i chytré. Neb všichni by navíc mohli být dokonce spokojeni, tedy jak občané, tak i naši politici. A také v neposlední řadě i úředníci v Bruselu, kteří nyní už z politických důvodů zjevně hodlají prosadit zákazovou směrnici za každou cenu. Prostě, jak se říká: vlk by se tak nažral a koza zůstala celá.
Avšak ono jakési provizorium odsouhlasené nyní naší vládou, je jak destabilizující a vrcholně nekoncepční, ale dá se říci i přinášející i jiná nesporná rizika. Nejen u nás přinášející právní nejistotu, ale i dokonce bez přehánění ohrožující naši bezpečnost. A navíc, dost zbytečně přidělávající práci ministerstvu vnitra, které by tak jako tak do příštího roku připravovalo ony zde zmíněné chystané úpravy zákona. Nehledě na to, že pro věčně nestíhající sektor policie mající v gesci u nás tak frekventovanou věc, jako registrace zbraní a agendu kolem nich, by ta rychlá prozatímní implementace nyní znamenala též úmorné zaplavování agendou související se skutečně zbytečnými změnami. Protože po nich přijdou v souvislosti s novými zákony ty již zde avizované, další. Pro všechny zmíněné se tak během dvou let změní pravidla několikrát a půjde pochopitelně o strašný zmatek i nápor v této úřední oblasti. Takže se vlastně jedná o neuvěřitelnou hloupost, naprosto populistickou a nemající navíc nic společného se sladkými a již zdá se zapomenutými sliby nynější vlády, že občanů se to prý nedotkne a budou směrnici přikázanou Bruselem řešit důstojným způsobem, který údajně majitele zbraní nijak nepoškodí. Poškodí. A nejen je.
Minule jste mi řekl, že „Svoboda projevu a demokracie je o názorech, různých názorech, a pokud budeme mít tendenci pod záminkou odzbrojit slušné občany, abychom pod pláštíkem boje proti vylhaným zprávám raději regulovali a oficiálně určovali, co je pravda a co není, bude to skutečně vše vystřižené jako z Orwellova románu 1984.“ Znamenají tyto zákonné a omezující úpravy, že jsme se Orwellově knize přiblížili?
Určitě se k něčemu podobnému přibližujeme.
Domníváte se, že omezování držení zbraní zabrání terorismu? Mnoho odborníků tvrdí, že teroristé si stejně zbraně koupí na černém trhu.
Ano, odzbrojíme naše občany pod pohrůžkou terorismu a teroristé sami si je pořídí na černém trhu. Samozřejmě a jsou tu i jiné věci. Představte si, co lidé se zakázanými zásobníky budou dělat? Myslíte, že vytvoří frontu na odevzdání zásobníků, které jsou zcela neevidované mezi občany v kvantech kusů? Co se asi stane potom? Terorista nebude shánět redukovaný zásobník, ale využije právě tento, ten standardní. A lidé si je jen uschovají a tím vlastně ilegalizují. A případně, už jaksi na černo třeba prodají. Až bude chtít někdo shánět zásobníky na nekalé činy, vznikne tak jen černý trh se zakázanými doplňky. Jestliže chtěli ošetřit, zakázat a zabránit, aby se k podobným věcem dostávali teroristé, tak jen paradoxně způsobí jejich schovávání, ilegalizaci a vlastně i pokoutní odprodej. Zásobník nemá číslo, není nijak registrovaný a existují jich, dovolím si říct, miliony kusů. Šikanováni a kriminalizováni budou jen ti běžní, slušní občané, rozhodně tím nebudou nijak postiženi teroristé.
Chcete tedy říci, že zásahy do ústavních zákonů v rámci terorismu odnesou nakonec jen poctiví lidé?
Samozřejmě. Jak se nyní již ukazuje v některých státech Evropské unie na západ od nás, takovými kroky vzniklými ve jménu jakýchsi protiteroristických opatření jsou vlastně nakonec postižení lidé dbalí zákona. Teroristé vůbec. To přispívá k tomu, že se společnost posunuje někam, kam nechceme. Veškerá taková opatření všude kolem – tj. kontrolní rámy, přibývání kamer, bariéry kolem náměstí a dost možná i časem samořiditelná auta – tím vším bude omezen jen a pouze obyčejný občan. Až si člověk někdy říká, zda to vlastně není cíl – a možná se, odpuste tu kacířskou myšlenku, ten terorismus, na který se vše dá svalit, dokonce někomu z politických špiček i hodí. Jestli vlastně to není jen tím, že dnešní elity skutečně směřují k určitému ovládnutí společnosti. Tedy sehnání občanů do určité ohrady pro jejich lepší kontrolu.
A do toho by určitě nezapadl sebevědomý občan, byť bezúhonný, ale ozbrojený. A tedy schopný se postarat o svoji bezpečnost případně i sám. Takového nelze tak snadno vystrašit, jako ty postupně systémově odzbrojované v Německu, Francii anebo dokonce Velké Británii. Toho, který má zbraň, míníme zde legální k ochraně sebe a svých nejbližších, nelze tak lehce donutit přijmout všechna tato opatření, kterými slibuje jeho vláda, že jej proti zločinu a terorismu ochrání. Neb je zřejmé, že i ta nejlepší policie nemůže být k pomoci naprosto všem, vždy a všude.
Nikdo by tak neměl bránit – jako v západní Evropě – skutečně bezúhonnému člověku postarat se o svoji bezpečnost a své blízké, než policie na místo události dorazí. Jako bývalý policista vím, že to mohou být minuty, ale také desítky minut, které budou zatraceně dlouhé. Lidé v Německu a ve Francii, co mají soukromých zbraní čím dál méně, mající pocit bezmoci, potom lépe akceptují svoji větší kontrolu – a vlastně tím vyměňují svou svobodu za své bezpečí. Tímto rozhodně ale nelze terorismus zastavit a takovým krokům se teroristé jenom vysmějí, nebo jim to paradoxně jejich činnost jen lépe umožní, protože my neodzbrojujeme teroristy nebo zločince, ale jejich potencionální oběti.
K Orwellovu románu se tak zjevně blížíme, sledujeme-li další zákazy. A to nejen co se týče zbraní. Neb dávno to žel není jen o zbraních. Například ve Francii se již dokonce nesmí telefonovat už ani ve stojícím zaparkovaném autě. Tendence krok po kroku regulovat občana je ve většině sfér naprosto znát, a když vidíme tato opatření, která nikomu větší bezpečí ani náhodou nepřinášejí a existují vlastně zákazy jen pro zákazy, musíme se ptát, kam se ten svět vlastně řítí.
Vaše petiční iniciativa CzechForGuns spustila novou petici, která protestuje proti omezování legálních držitelů zbraní.
Ano, asi měsíc zpět jsme ji spustili a obrovský zájem lidí nás i překvapil. Nemusíme totiž už jako 4 roky zpět lidem vysvětlovat, o co jde, a proč je to tak důležité. Zájemci o takzvaná sběrná a podpisová místa se tak jen doslova hrnou a nestačíme je ani zaznamenávat a přidávat na webovou stránku. Tato nová petice má být o několika věcech: za prvé o tom, že nechceme implementaci bruselských nesmyslů, které vláda bohužel nyní tak nepochopitelně schválila a nechala projít. Za druhé bychom chtěli ošetřit právo bezúhonného občana na soukromou zbraň v ústavním zákoně. Někteří tvrdí, že chceme měnit Ústavu, ale my chceme dát garanci trvalé ochrany současné legislativy do ústavního zákona o bezpečnosti. A jako poslední je to, kam směřuje svět a Evropa. Nesouhlasíme s případnými zákazy na poli sebeobranných prostředků.
Tak jako v Anglii?
Přesně tak. A nejen tam. Zbraň je u nás zbraň dle našeho zbraňového zákona ta palná, ale státy jako Belgie, Holandsko a další považují dle jejich zákona za skutečnou zbraň i pepřový sprej v kabelce. A ve Velké Británii je zbraní vlastně dokonce každý takzvaný nebezpečný předmět, u nějž majitel neprokáže, že neměl úmysl s ním útočit. Tedy pro nás jakási naprosto nepochopitelná presumpce viny.
Peticí mimo to apelujeme také na nesmyslnost zákazů, hrnoucí se i ze zcela jiné oblasti – a to postupné omezování střel z olova. Což jsou nyní prakticky všechny. Tedy jejich omezování by vedlo i k postupnému omezování užívání zbraní, neb se jedná o klasický a nejtradičnější druh střel, co se v dnešních nábojích všeobecně používá. Tyto jsou nyní zakázány již například myslivcům používat na chráněných územích, mokřadech a tak dále. Pronikají ale čím dál více zprávy, že by Evropská unie tato omezení následně rozšířila i celkově. Tedy nakonec například i na výcvikové prostory.
Jde přitom o naprosto vykonstruované důvody pro taková další omezování. Olovo se prostě v přírodě nerozpadá, samo o sobě není toxické, jak někdy bruselští “experti” uvádějí. Pokud například vyhrabete olověné střely po bitvě u Hradce Králové, tak se za celou dobu vůbec nezměnily – a mohli byste si je dokonce znovu nabít do tehdejších předovek. Z hlediska střelectví, rybářství a podobně, je ale olovo jako materiál naprosto nenahraditelné. Další nesmyslné zákazy by tak mohly vést skutečně k drastickému omezení zbraní, včetně výcviku – to znamená rozšíření zákazů na střelnice. A to by byl skutečně obrovský problém – nejen z hlediska civilních držitelů, ale i armádních a bezpečnostních složek. Jak jednou kdysi někdo řekl, určité skupiny a organizace dosáhnou dobra za každou cenu – i kdyby dokonce pro ně měly vyhubit celou planetu.
Dnes na něj vzpomenu podruhé, Jaroslav Kubera jim říká dobroseři.
Vzhledem k tomu, že veřejnoprávní televize dává mnohým poslancům parlamentu prostor minimální či vůbec žádný, jedinou šanci, jak je mohou jejich voliči sledovat při práci, nabízejí přenosy ze sněmovny. Ty divákům leckdy poskytují překvapivé informace, bohužel většinou mimo hlavní vysílací čas. Ve čtvrtek odpoledne například mohli v rámci interpelací zhlédnout zajímavý souboj mezi premiérem Sobotkou a opozičními poslanci.
Tomio Okamura tentokrát dusil Bohuslava Sobotku kvůli nákladům na integraci imigrantů. Samotný Sobotka potvrdil, že u nás jsou skutečně vynakládány nemalé prostředky na zajištění integrace přibližně šesti tisíc cizinců v horizontu několika let. Přiznal, že v Česku ročně získává azyl nebo mezinárodní ochranu 700 až 1000 osob, nejvíc jich přichází z Ukrajiny a Ruska, z Kuby, Číny, ale také Iráku a Sýrie. Zdůraznil, že v jejich přijímání nevidí žádné riziko: „Já tady nevidím nějaký bezpečnostní problém, pokud jde o integraci těchto lidí v naší zemi.“
Vláda má kontrolu
Sobotka v této souvislosti vyzval poslance, aby nebyla dezintepretována zpráva BIS, která hovoří o tom, že z České republiky odešly některé osoby do Sýrie bojovat v řadách Islámského státu. Netýká se to prý občanů České republiky, ale pouze osob, které na našem území pobývaly. Vláda prý má nad takovými osobami kontrolu. Odmítl ale jakékoliv omezování občanských práv a svobod. „Touto cestou vláda v žádném případě nepůjde,“ hřímal premiér ve sněmovně.
Vytočený Okamura i Sobotka
Sobotkova ‘skvělá‘ odpověď vytočila Okamuru: „Tak teď jste ukázal priority vaší vlády, radši dáte půl miliardy na šest tisíc migrantů místo toho, abyste integroval do normální slušné společnosti dva miliony našich seniorů, kteří těžko přežívají, milion zdravotně postižených lidí, kteří mají nízké příjmy. Stejně tak říkáte, že nechcete mezovat občanské svobody. Vždyť jenom letos jste navrhli omezení legálního držení zbraní, nedávno jste navrhl zpřísnění shromažďovacího zákona, vždyť vy děláte přesný opak a přímo lžete divákům České televize. To je úplně neuvěřitelné.“ Na Okamurův útok reagoval do ruda rozčilený Sobotka absurdním způsobem: „Já mám skoro pocit z toho vystoupení pana poslance Okamury, že ho mrzí, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Pane poslanče, možná vás to štve, možná byste si přál jiný výsledek, ale je to tak.“
Neprůhledné neziskovky
Velmi zajímavý souboj se odehrál i mezi Sobotkou a poslancem Markem Černochem. Ten se pozastavil nad neprůhledným financováním a činností neziskových organizací, jejichž cílem je cenzurovat sociální sítě a Facebook a potlačovat svobodnou diskusi. Jako příklad uvedl, že nezisková organizace HateFree od vlády získala na tři roky šestnáct milionů (!) korun, a obvinil premiéra: „Vaše vláda podporuje organizace, které mají za úkol očernit každého, kdo nesouhlasí s vládní politikou a velmi nebezpečným přijímáním nelegálních imigrantů.“ Zeptal se proto Sobotky, jak může připustit cenzuru, placenou z peněz daňových poplatníků.
Tak ano, nebo ne?
Premiér vyhýbavě reagoval, že jakékoliv zásahy do projevu svobody na internetu mohou probíhat pouze na základě zákona, a zmínil v této souvislosti boj proti nelegálnímu hazardu na internetu. Jinak prý ani vláda ani kdokoliv jiný nemůže omezovat práva občanů na sítích. Zároveň však řekl, že není možné šířit nenávist na úkor osobnostních práv. Když se ho Černoch znovu zeptal na podporu neziskovek, Sobotka opět vyhýbavě odpověděl, že jakákoliv podpora neziskového sektoru je založena na grantových programech. Podle něj je důležité, abychom poukazovali na to, že není možné ve společnosti šířit nenávist vůči menšinám.
Kdo je nejoblíbenějším “psychopatem” Hollywoodu? Jednoznačně Jack Nicholson, proslulý ďábelským úsměvem. Jím ztvárněný spisovatel Torrance v Osvícení nebo třeba Joker v Batmanovi se vryjí pod kůži. Co ale dělat, střetnete-li se s psychopatem v reálném životě? A jak ho poznat v práci, domácnosti či mezi přáteli?
Psychopat, oficiální termín používaný v dnes už zastaralém diagnostickém systému, byl v psychiatrii nahrazen pojmem porucha osobnosti (třeba disociální). Pod širším označením se skrývá bezcitný, sociální, ekonomický i sexuální predátor; více psychopatů se přitom vyskytuje mezi muži, jak ukazují průzkumy.
Nejsou však šílení; jsou to racionální, zpravidla inteligentní lidé. Řada z nich dosáhne v životě úspěchu, byť na úkor ostatních. Psychiatrička Alena Gayová podotýká, že psychopatie na rozdíl od psychózy (například schizofrenie) neznamená, že dotyčný nenese zodpovědnost za své chování. “Nemá sníženou příčetnost,” upozorňuje.
“Můj kolega v právní firmě byl schopen zneužívat lidi naprosto bez výčitek,” líčí právník David. “Byl vynikajícím vypravěčem. Vlichotil se mi, chodili jsme na večeře, jenže pak ukradl výsledky mé práce. A já trouba ho zval předtím domů, až mi svedl ženu.”
David se rozvedl a opustil i firmu, zatímco jeho kolega jezdí v novém voze a má novou milenku. “Životní cíl mají jediný – moc,” shrnuje dnes svou zkušenost. “Moc totiž znamená nejen přístup k majetku, kontrolu nad druhými, ale třeba i přísun sexu.”
Podle renomované psychiatrické literatury je psychopatů ve společnosti šest až třináct procent. Psychiatr Cyril Höschl však míní, jak uvedl v týdeníku Euro, že poruchou osobnosti trpí v průměru šest až devět procent populace. Pravděpodobnost, že se člověk stane obětí vraždícího maniaka, je ovšem mizivá. “Mnohem spíše objevíte psychopata v šéfovi nebo kolegovi,” potvrzuje Davidův příběh psychiatrička Alexandra Trefilová.
Jak poznat psychopata
Problematické chování od raného věku.
Neustálé hledání prožitků.
Chorobné lhaní, podvodné a manipulativní jednání.
Absence svědomí a pocitu viny.
Citová povrchnost, chlad, nedostatek empatie.
Problematické chování od raného věku.
Příživnický životní styl, promiskuita.
Absence reálných dlouhodobých cílů a impulzivnost.
Nezodpovědnost a neschopnost přijmout důsledky vlastního jednání.
Početné manželské (nebo manželství podobné) vztahy.
Nerespektování pokynů a úkolů; různorodá kriminalita (i v dětství).
Parazité
Ale popořadě. V případě subkriminálnímích sychopatů jde statisticky o jednoho člověka ze sta. Jejich životní strategie je parazitní. Omezit následky jejich patologie ale dokážeme pouze v případě, že jsme s to je identifikovat. A to je často velmi složité, jak ukazuje příběh Petra a jeho matky, která svého syna celý život bránila.
Petr (jméno je změněno z důvodu ochrany soukromí, pozn. red.) vyrůstal bez sourozenců v katolickém prostředí, byl středem pozornosti rodiny. Po nástupu do školy nezvládal kladené nároky. Nenacházel kamarády, neuznával učitele, začal se záškoláctvím. Postup do vyšších ročníků byl vždy spojen s intervencemi matky na “příslušných místech”. Lékařské vyšetření konstatovalo: “Trpí rozsáhlejší psychickou poruchou.” Po vyučení se snažil najít si práci, leč nikde nevydržel. A opět pomohla matka. Synovi nabídla společné bydlení a finanční výpomoc z důchodu.
“Je bez vyhraněnějších zájmů, neprojevuje hlubší citový život, potřebu přátelství ani zájem o druhé pohlaví. S postupujícím věkem se stává více náladovým, samotářským a stupňují se u něj prvky agresivity vůči matce při vymáhání peněz,” popisuje posudek, který má redakce Tiscali k dispozici. Případ na popud příbuzných prošetřuje policie. Matku totiž Petr zavírá na balkón, zabavuje jí jídlo, peníze, klíče a telefon.
Děcka bez soucitu
Tresty a nápravná opatření nepomáhají, protože psychopat není schopen vžít se do pocitů oběti a pocítit lítost.
“Prožívá uspokojení z toho, že může kontrolovat ostatní. Manipulace se pro něj stává obsesí až natolik, že pomalu míří k jedinému cíli: rozhodovat o životě a smrti nějaké osoby či zvířete,” varuje psychiatrička Trefilová s tím, že nezvratným faktem zůstává, že se psychopati rodí, nejsou “vytvořeni”.
Rozhodující podíl na tom má genetická výbava. Jinou příčinou může být poškození mozku plodu. A pro milující rodiče je leckdy opravdu obtížné pochopit, co jsou jejich děti zač. Kupříkladu pro ty, kteří zjistili, jak se baví jejich synové: Ve slovenském Svidníku před časem bratři upálili kočku. Nahráli to na mobil a video zveřejnili. Zvíře polili benzinem, zapálili a poté zaživa zakopali.
Na nahrávce, zachycující utrpení kočky, bylo slyšet, jak se pachatelé dobře baví. “Kdo si dá pečenou kočku?” vykřikoval jeden z nich. Hlas poznala ředitelka školy, díky tomu se na bratry přišlo.
Nedávný případ, kdy děti (5, 6 a 8 let) v jihlavské zoo ukamenovaly v době, kdy měly sedět ve škole, plameňáka, není třeba připomínat.
Pan Božský
Okouzlující, inteligentní, bystrý, sebevědomý. Tato označení se objevují v případových studiích týkajících se psychopatů. Rozeznat člověka s touto poruchou je však i dle profesionálů obtížné. “Zdá se, že mají velké množství vlastností, které jsou paradoxně nejvíce žádány běžnou populací,” podotýká doktorka Trefilová.
“Ničím nenarušitelná sebejistota je právě tím, o co normální lidé usilují třeba návštěvami kurzů na zvýšení sebevědomí.” Trefilová také upozorňuje, že “v mnoha případech je magnetická přitažlivost psychopata pro členy opačného pohlaví téměř nadpřirozená”.
Na takové “kouzlo” doplatila i sedmatřicetiletá Alice. Její budoucí manžel, kterého poznala v práci coby asistentka, byl na pracovišti jako beránek a mezi kolegy oblíbený. “Zábavný, laskavý, ochotný kdykoli podat pomocnou ruku,” popisuje ho Alice. Vzápětí přiznává, že po svatbě, jakmile přicházel domů, ji zpravidla bil: “Bušil do mě pěstmi. Vleže jsem se schoulila do klubíčka a chránila si břicho, protože jsem byla těhotná.”
Její choť, ekonom, je vysoce inteligentní. Když se k němu nastěhovala, pomaličku ji tlačil tam, kam chtěl – do izolace. “Vysvětloval mi, že jsem pro přátele příliš dobrá. Dokonce mi zakázal chodit do práce a jezdit autem,” líčí s tím, že teď už ví, že psychopaté jednají tak, že obětem předkládají konflikty: obvykle co všechno je špatně a jejich vinou.
Alice reagovala zprvu emotivně, posléze manžela omlouvala, a dokonce sáhla k tomu, že se začala proměňovat k jeho obrazu. Tlak však neustával. Naštěstí zasáhl její otec, u kterého teď s dítětem bydlí.
Život s psychopatem tedy nemusí být od počátku nesnesitelný. Takový muž dokáže ženu okouzlit, šarmantně s ní komunikovat, a je-li přistižen při lži, vytasí se pravděpodobně s nějakou věrohodnou historkou. Vztah s ním ale končí podlomeným sebevědomím.
Psychopat si výčitky nedělá, stejně jako Alicin manžel, který byl oblíbený už v dětství a obklopoval se submisivními dětmi, kterými mohl manipulovat. “Byla jsem omráčena jeho mocí. Okouzlena. Zahanbena pocitem viny, které ve mně probouzel. Až když bylo pozdě, došlo mi, jak moc mi ubližoval,” popisuje Alice.
Tyranský rodič
Psychopaté nicméně nesužují jen manželky, nýbrž i své děti. Tomáš (6 let) nechtěl spát a otec ho v opilosti surově uhodil. V psychiatrické ordinaci uvedl, že mu otec nadává do blbečků a rozhazuje hračky. Nikdy mu neřekl, že je hodný nebo šikovný. Jeho matka se s manželem často hádala. Ten na všechny křičel, že je zabije.
Tomáš jednou viděl v televizi, jak dávají kolem krku někomu provaz, a ten člověk pak zemřel. Myslí si, že je v nebi a má se dobře; přesně tak, jak mu říkali, když umřela prababička. Proto šel Tomáš na dvorek, našel provaz, dal si ho kolem krku, vylezl na žebřík a druhý konec šňůry k němu přivázal. Lezl dolů, držel se rukama, nato se pustil. Po chvíli se provaz rozvázal a on spadl. Našla ho matka, vyvlékla ze smyčky a krk mu ošetřila. Nyní jsou oba v bezpečí azylového domu.
Hadi v oblecích
Evoluční biologové tvrdí, že psychopatické chování může být pro své nositele pozitivní: nedostatek emocí, citu i násilnické chování jim usnadňuje dělat kariéru. Počet psychopatů mezi vedoucími pracovníky, mezi které patří i Alicin muž, poslední dobou podle průzkumů roste.
“Pravděpodobně jich je více než mezi vězni,” říká k tomu Paul Babiak, newyorský psycholog a spoluautor knihy Hadi v oblecích: aneb Psychopat jde do práce (Academia, 2014). Růst počtu psychopatů na vedoucích postech velkých firem je podle něj novým fenoménem: takzvaná firemní kultura vytváří prostředí, v němž mohou svoji duševní poruchu obrátit v pořádné plus.
Proč jsou tedy vůbec najímáni? Řada zasloužilých šéfů k “hadům v oblecích” vzhlíží, hřeje si je na prsou. “Je přesně jako já před dvaceti lety!” říká si. Zatímco ale zvnějšku rozdíl není, vnitřní motivace se liší: faktický manažer firmu nakonec vždy upřednostní před vlastním egem, cítí odpovědnost za zaměstnance i závazky k akcionářům, psychopat nikoli. Bude-li třeba, stáhne s sebou celou společnost či oddělení. Když ne on, pak nic a nikdo…
Jak odrazit psychopata? Vzít nohy na ramena
Jaké možnosti má člověk, kterému se psychopat dostane do života? De facto dvě: buď být obětí, anebo protivníkem. Nic mezi tím není. V obou případech je špatný ten druhý, tedy z pohledu psychopata.
Podle psychologů i psychiatrů je pro běžné lidi tou nejlepší obranou dobrá paměť a (ač je to s podivem) obyčejné drby. Nemusíte být chytřejší než psychopat, stačí si zapamatovat věci, které dělal před pěti, deseti lety.
“Dřív býval v kostelech zvyk ohlášek. Několik měsíců předem se řeklo, že ten a ten si chce vzít tu a tu, a dejte vědět, znáte-li překážky. Tím se lidé bránili proti sňatkovým podvodníkům. Podobné je to s psychopaty,” myslí si psycholog Jeroným Klimeš. Bohužel nejlepší rada pak zní: vzít nohy na ramena či se jim vyhnout (viz Jak poznat psychopata). Nad psychopatem totiž zvítězí jen málokdo a vyléčit ho nelze.
Robert D. Hare, kanadský kriminalista-psycholog a autor testu PCL-R, který se na celém světě pro diagnostikování psychopatie používá, je dokonce toho názoru, že psychopati by neměli být podrobováni psychoterapii, neboť ti inteligentnější přejímají psychoterapeutické postupy, aby pak snáze manipulovali svými oběťmi (včetně terapeutů).
“Psychopatii” dokládají i specifické změny ve funkci a struktuře mozku. Nejnovější výzkumy pomocí EEG umí odhalit absenci emocí i lítosti. Stejně tak mimořádnou sebestřednost, vysoce přehnaný pocit své vlastní hodnoty. Díky aktivitě či pasivitě konkrétních mozkových částí na různé podněty, je tak již možné psychopata diagnostikovat.
Dětských vojenských táborů je spousta. Ne všude jim velí profesionální vojáci a školí je účastníci zahraničních vojenských misí. Jeden z nejtvrdších je u Konic. “Ještě týden po příjezdu mi syn odpovídal ‘ano, madam’ a skládal šaty do komínků.”
Připomíná to vojenské cvičení na zahraniční mise. “Není to žádná airsoftová střílečka,” říká vedoucí tábora Petr Kučera. “Chceme dětem předat všechno, co jsme se naučili v armádě. Základem je vojenský dril a disciplína, samostatnost a práce v kolektivu.”
Učí se orientaci v terénu, první pomoc a stabilizace zraněného. Absolvují dlouhé patroly s batohem na zádech s přespáním pod celtou. Rozdělávají oheň křesadlem, učí se přežít v nepřátelském území, maskovat, zacházet se zbraní, bojovat v budově i otevřeném terénu, odhalovat špióny mezi zajatci, deaktivovat výbušná zařízení, ale i komunikovat s civilisty. Prostě všechno, co má moderní voják umět.
“Není to tábor pro skleníkové typy dětí. Když nás alespoň dvě během tábora neopustí, říkáme si, že jsme něco nedělali správně,” dodává s úsměvem Kučera. Rodiče si nestěžují, naopak: “Jedna maminka mi spokojeně hlásila, že její výrostek jí ještě týden po příjezdu domů odpovídal výhradně : Ano, madam! a skládal si prádlo do komínků.”
Plán nahradenia európskeho obyvateľstva migrantmi odhalený
zveřejněno na http://www.hlavnespravy.sk/plan-nahradenia-europskeho-obyvatelstva-migrantmi-odhaleny/1078848
New York 24. júla 2017 (HSP/Foto:TASR/AP//Darko Bandic)
„Fundamentálnou otázkou našej doby je, či Západ má vôľu prežiť. Veríme našim hodnotám, aby sme ich bránili za každú cenu? Rešpektujeme svojich občanov natoľko, aby sme chránili ich hranice? Máme túžbu a odvahu, aby sme ubránili našu civilizáciu pred tými, ktorí ju chcú rozvrátiť a zničiť? Môžeme mať najväčšie ekonomiky a najrozvinutejšie zbrane na svete, ale keď nebudeme mať silné rodiny a silné hodnoty, budeme slabí a neprežijeme.“
Posledné tri roky zaplavili Európu milióny migrantov väčšinou z Afriky a Blízkeho východu, čo bolo podľa svetových lídrov dôsledkom „utečeneckej krízy“ spôsobenej vojnami. Napriek tomu dokument Organizácie spojených národov, pripravený ešte v roku 2000 dokazuje, že OSN už v tom čase presadzovala tzv. „výmennú migráciu“ v Európe. Samozrejme, s podporou mimovládnych organizácií bojujúcich za otvorené hranice a „progresívnych“ politikov, informuje americký, konzervatívny portál World Net Daily.
Ilustračné foto
Dokument s názvom „Replacement migration – Is It a Solution to Decline and Aging Populations?“, podrobne opisuje znižujúcu sa pôrodnosť v Európe a nachádza riešenie – masovú migráciu.
17-ročný dokument tvrdí, že masová migrácia je potrebná na nahradenie starnúceho obyvateľstva rozvinutých krajín a argumentuje, že bez migrácie z rozvojových krajín, budú ekonomiky rozvinutých štátov trpieť nedostatkom pracovných síl a klesajúcim daňovým príjmom. „Preto pod tlakom demografických zmien jediným riešením poklesu počtu obyvateľstva a jeho starnutia je – či už z krátkodobého alebo dlhododobého horizontu – masová migrácia.“
Správa sa zamierava najmä na krajiny ako USA, Nemecko, Veľká Británia, Francúzsko, Taliansko, Japonsko, Južná Kórea a Rusko ako hlavné cieľové krajiny migrácie. Pritom nejde o žiadnu nejasnú a neskôr zabudnutú štúdiu. Naopak, ide o základnú časť promigračnej agendy, ktorú aj dnes presadzuje OSN, Americká obchodná komora a všetci obhajcovia otvorených hraníc.
Nenávisť voči Západu medzi intelektuálmi v OSN
Politický komentátor a bývalý poradca Bieleho domu, Patrick Buchanan, hovorí, že „podpora masovej migrácie národov tretieho sveta do Európy a Ameriky a nahradenie ich pôvodného obyvateľstva, je zo strany OSN v súlade s ich proti-západnou ideológiou, a preto nie je prekvapujúca.“
„Nie dlho po svojom založení začali OSN ovládať delegáti a diplomati, ktorí Západ vinili z historických zločinov proti ľudskosti, a preto požadovali opätovný prenos nezákonne získaného bohatstva zo Západu späť do krajín tretieho sveta, ktoré ultáčali,“ hovorí Buchanan.
„Ak však chceme, aby Západ aj naďalej zostal významnou a veľkolepou civilizáciou, musíme kalichu trpkosti, závisti a nenávisti voči Západu medzi intelektuálnymi kruhmi v OSN, aj v samotných západných krajinách, odolávať ako zákernej chorobe,“ dodáva tento bývalý poradca prezidentov Nixona, Forda a Reagana.
Pred islamskou hrozbou varovala na minulotýždňovom guvernérskom fóre v Minnesote aj bývalá republikánska kongresmanka, Michele Bachmann, a označila ju za jednu z najväčších hrozieb západnej civilizácie. „Ide o hrozbu, o ktorej musíme vedieť, a ktorej sa nemôžeme báť. Pretože je to práve strach, ktorý dnes vidím v Minnesote – priveľa ľudí sa bojí nálepky rasistov, fanatikov, islamofóbov. Ja si naopak myslím, že je našou povinnosťou nazývať problémy pravým menom.“ (Minulý týždeň zastrelil v Minnesote zo zatiaľ neznámych dôvodov muslimský policajt Mohamed Noor neozbrojenú Austrálčanku, Justine Damond, ktorá len privolala políciu kvôli údajnému znásilneniu pri jej dome. Policajt bol utečencom zo Somálska a prešiel zrýchleným policajným tréningom v rámci tzv. integračného programu propagovanom ľavicovou primátorkou Betsy Hodges. Okrem toho mal na konte tri sťažnosti a súd za údajné brutálne napadnutie ženy. Prípad vyvolal v USA búrlivé diskusie, pozn. redakcie)
Michele Buchanan okrem iného uviedla, že USA by mali ihneď deportovať ľudí, ktorí nie sú ochotní začleniť sa, zastaviť migráciu z moslimských krajín a zabrániť vytvoreniu paralelných spoločností.
Najmä muži
Ale vráťme sa späť do Európy. V roku 2015 požiadalo v Európe o azyl viac ako 1,3 milióna migrantov, čo je podľa prieskumu spoločnosti Pew Research Center, doposiaľ rekordné číslo pre európsky kontinent.
Odhaduje sa, že až 75% z nich boli muži bez relevantného vzdelania alebo iného školenia – z Gambie (97% mužov), Pakistanu (95% mužov), Afganistanu (80% mužov), Iraku (75% mužov) a Sýrie (71% mužov).
Nemecký komisár pre prisťahovalectvo, utečencov a integráciu, Aydan Özoğuz, pre noviny The Financial Times uviedol, že iba 25% migrantov, ktorí prišli do Nemecka v posledných rokoch, sa zamestná do piatich rokov.
Vo Švédsku zasa vláda v roku 2015 prijala 163 000 žiadateľov o azyl. O rok neskôr však len 500 z nich bolo zamestnaných. Nehovoriac o tom, že migranti stoja švédsku vládu milióny eur vo forme sociálnych dávok a podpory na bývanie…
V Holandsku je až 90% sýrskych a eritrejských žiadateľov o azyl, ktorí prišli do tejto krajiny za posledné roky, na sociálnych dávkach. Takmer žiadni sa nezamestnali po 18 mesiacoch pobytu v krajine.
Navyše vysoké percento tzv. žiadateľov o azyl nie sú skutoční utečenci, ale ekonomickí migranti, ktorí sa snažia dostať do Európy za vidinou ľahko získaných finančných prostriedkov.
Dokonca aj podľa posledných správ samotnej OSN len 2,65% migrantov, ktorí v roku 2016 prišli do Talianska cez Stredozemné more, boli skutoční utečenci. Zo 181 436 migrantov len 4 808 získalo azyl v Taliansku. Tá istá správa OSN konštatuje, že až 90 334 migrantov ani nepožiadalo o azyl, ale okamžite splynulo s čiernou trhovou ekonomikou…
Niektorí európski politici už vyzývajú k ráznemu zakročeniu proti ilegálnej migrácii, pričom vinia mimovládne organizácie a samotnú EÚ, ktorá spolu s OSN patrí k jej najväčším podporovateľom. „Už sa nedá hovoriť o migrácii, ale o invázii, ktorá je organizovaná, financovaná a plánovaná Bruselom a Rímom,“ vyjadril sa v máji vodca talianskej, národne orientovanej strany Lega Nord, Matteo Salvini.
Migrácia „nevyhnutná, potrebná a žiadaná“?
Napriek tomu, väčšina lídrov EÚ ostáva naďalej hluchá a slepá. V júli vydala OSN propagačné video so slovami: „244 miliónov migrantov je v pohybe. Migrácia je nevyhnutná. Migrácia je potrebná. Migrácia je žiadaná.“
Constantinos Fotakis, ktorý pôsobí ako poradca Európskej komisie pre zamestnanosť a sociálne otázky vo svojej štúdii tvrdí, že „výmenná migrácia“ je prospešná pre celú EÚ. „Reštriktívna migračná politika posledných 25 rokov už nie je relevantná pre hospodársku a demografickú situáciu, v ktorej sa EÚ momentálne nachádza. Preto si niektorí európski politici myslia, že sa treba zamyslieť nad potrebami EÚ, definovať nakoľko vie EÚ splniť tieto potreby a doplniť dané medzery obyvateľmi z tretieho sveta.“
Napriek tomu mnohí veria, že kroky OSN, EÚ a mimovládnych organizácií vedú k tomu, čo francúzsky spisovateľ Renaud Camus nazval „veľká výmena“. Znamená to, že počas niekoľkých generácií ostanú miesta rovnaké, ale ľudia a hodnoty sa zmenia.
Rímsko-katolícky arcibiskup, Luc Ravel, pôsobiaci v Štrasburgu nedávno pre francúzsky časopis Valeurs Actuelles uviedol, že Francúzsko už prechádza týmto procesom, poukazujúc na príliv muslimských prisťahovalcov a ich vysokú pôrodnosť v porovnaní s domácim obyvateľstvom.
Ako ďalší dôkaz „veľkej výmeny“ označuje sklon liberálnych, ľavicových médií a politikov odcudzovať a znevažovať pôrodnosť domáceho obyvateľstva, podporovať interupcie a, naopak, deklarovať potreby migrácie k zvýšeniu pôrodnosti. Jedným z príkladov bol aj nedávno publikovaný článok britského ultra-ľavicového denníka The Guardian s názvom „Chcete bojovať proti klimatickým zmenám? Majte menej detí.“ Samozrejme, s obrázkom bielych batoliat…
Bez rodiny neexistuje nič – národ ani kontinent
Už v roku 2007 na 4. svetovom kongrese rodín, na ktorom sa zúčastnilo 3 300 zákonodarcov a aktivistov, varoval poľský vicepremiér Roman Geirtych pred blížiacou sa „demografickou zimou“. „Návrat k rodine a manželstvu je jediným spôsobom ako sa vyhnúť civilizačnej katastrofe“, tvrdil, pričom nazval „rodinu ako nádej pre Poľsko, nádej pre Európu, nádej pre svet“.
„Bez rodiny neexistuje národ, neexistuje kontinent, neexistuje žiadna civilizácia. Nie je nič,“ povedal.
Aj prezident Trump na začiatku tohto mesiaca hovoril vo svojom prejave na Krasinskom námesti v Poľsku o demografickom vývoji, pričom spomenul, že prežitie západnej civilizácie nie je založené na armáde a hospodárstve, ale na „silnej rodine a hodnotách.“
„Fundamentálnou otázkou našej doby je, či Západ má vôľu prežiť. Veríme našim hodnotám, aby sme ich bránili za každú cenu? Rešpektujeme svojich občanov natoľko, aby sme chránili ich hranice? Máme túžbu a odvahu, aby sme ubránili našu civilizáciu pred tými, ktorí ju chcú rozvrátiť a zničiť? Môžeme mať najväčšie ekonomiky a najrozvinutejšie zbrane na svete, ale keď nebudeme mať silné rodiny a silné hodnoty, budeme slabí a neprežijeme.“
